Nejprve s Němkou Grönefeldovou konečná v semifinále čtyřhry. A pak, se soumrakem, zhasla i naděje na triumf v mixu, po boku Mika Bryana. Páru Ulyett – Huberová podlehli ve čtvrtfinále 7:9 ve třetí sadě! "Chtěla jsem víc," řekla Navrátilová v rozhovoru pro MF DNES a Radiožurnál.
Máte v nohách pět setů za šest hodin. Jste unavená?
O únavu nejde. Zklamaná.
Z toho, že nezískáte 21. wimbledonský titul? Před turnajem jste tvrdila: O rekord mi nejde.
Ale je škoda těch porážek. V deblu nám nic nevyšlo. Kuzněcovová s Mauresmovou hrály dobře, navíc při nich stálo štěstí a nás párkrát poškodili rozhodčí. Zato v mixu, tam byly tisíce šancí. Kolikrát jsme měli brejk a míče, které jsme měli uhrát, jsme pak neuhráli. Opravdu, moc a moc šancí. O to větší je potom zklamání.
Zvlášť když jde o Wimbledon, váš osudový turnaj.
(vzdychne) Wimbledon je Wimbledon, nejlepší turnaj ze všech. Když vyhrajete tady, na ostatních nezáleží. Ještě mám šanci na US Open. Ale tady porážky bolí nejvíc.
Udivuje mě, jak emotivně je prožíváte i v 48 letech.
Chci hrát tenis, jak se hrát má. To je pro mě důležité. A dneska mi trestuhodně uteklo pár míčů.
Přesto jste si to tady užila?
Samozřejmě. Nedostala jsem se sice na centrkurt, dali nás jen na jedničku, ovšem jednička je taky výborný kurt s nadšenými diváky.
Kdy se vám naposledy stalo, že jste si ve Wimbledonu ani nezahrála na centrálním dvorci?
Už loni, tehdy kvůli špatnému počasí. Co se dá dělat.
O to větší máte důvod ještě jednou se vrátit.
(zasměje se, neřekne nic)
Vrátíte se?
Jeden britský novinář mě s touhle otázkou pořád otravuje, tak s ním už mluvit nebudu. Nevím, jestli se vrátím. Radši nic neříkám.
Co rozhodne? Jak se v lednu budete cítit?
Ani to nevím.
Před turnajem jste se v Bratislavě předvedla coby malířka. Vyzkoušela jste už všechno možné: truhlařinu, safari, lední hokej, pilotování letadla. Co ještě chcete zkusit?
Bejt doma... Ba ne, doma jsem byla ty tři roky, co jsem nehrála tenis. Chci prožít život. Nechám se překvapit, co mi ještě přinese.
Žádné speciální přání?
Abychom ukončili válku v Iráku. To je mé největší přání. A abychom pomohli lidem v Súdánu nebo Zimbabwe. Je hrůza, co se tam děje. Takové věci mi vadí mnohem víc než prohraný zápas.
V Londýně právě probíhá koncert Live 8, za spravedlnost pro hladovějící Afriku. Jak se vám zamlouvá jeho myšlenka?
Je vynikající. Hlavně aby lidi o těch problémech trošku víc věděli. Peníze, které průmyslové země dávají těm rozvojovým, jsou směšné. Přitom by se mohlo zabránit tolika úmrtím. Na malárii by stačilo jednoduché ošetření a léky, ale oni na ně nemají. Na léky proti AIDS taky ne. Zato máme tu válku, co nás ročně stojí 80 miliard dolarů.
Dala byste je Africe?
Jen si představte, kolik léků by se s těma penězma dalo udělat. A co vzdělání? I v Americe potřebujeme lepší vzdělání. Politici říkají: Nemáme peníze. Ale na válku mají.
Když jste byla v Africe na safari, viděla jste tu chudobu?
Viděla jsem lidi, co měli radost z těch nejmenších věcí, jsou hrozně pozitivní a chtějí pracovat. Bohužel, nemají příležitost.
Snažíte se pro ně něco dělat?
Zatím na to čas nemám.
Loni jste řekla, že v budoucnu vás láká kariéra političky.
No jo, jenže hned z toho dělali velkou vědu. Uvidíme.
4. července 2005 3:00
