Ve Frýdlantě nad Ostravicí, kde se stolním tenisem začínala, je předsedkyní klubu, manažerkou, trenérkou, hráčkou... „Dělám vše, co je potřeba, začala jsem více pracovat i s dětmi,“ podotkla dvaapadesátiletá stolnětenisová legenda.
Na mistrovství světa a Evropy získala 11 medailí mezi dospělými a dalších 14 v juniorských kategoriích. Úspěšnější stolní tenistku v Česku nenajdete.
Troufla byste si ještě na extraligu?
Skončila jsem s ní ve svých sedmačtyřiceti letech. Už jsem ji hrát nechtěla, ale když v minulé sezoně jedna z hráček otěhotněla, musela jsem zaskočit. A měla jsem úspěšnost asi sedmdesát pět procent... Na to, že jsem do toho šla bez tréninku, a na ty mé roky to bylo docela dobré.
Dá se čekat, že si ještě někdy v nejvyšší soutěži zahrajete?
Nevylučuji to, vše ukáže čas. Klidně se to může stát. V této sezoně jsem hrála jen v první lize za rezervu Frýdlantu nad Ostravicí, protože jsme chtěly soutěž udržet. Trochu jsem holkám pomohla, svůj účel to splnilo.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Určitě olympiádu, čtvrté místo v Soulu. To se zatím nepodařilo žádné Evropance. Ale to už je nějakých osmadvacet let. A pak vítězství na TOP 12 v Bratislavě. To byl turnaj nejlepších evropských stolních tenistek, a navíc jsme hrály každá s každou.
Stolní tenis měl na hrách v Soulu v roce 1988 premiéru mezi olympijskými sporty. Jak jste ji prožívala?
Pro mě to bylo hrozné. Už rok předem jsem věděla, že tam pojedu, pomohlo mi umístění ve světovém žebříčku. To bylo fajn, mohla jsem se připravovat. Ale ten závěrečný tříměsíční přípravný blok, to byla katastrofa. Nemohla jsem se do toho trefit. Navíc jsme měli nové míčky a ty byly tak měkké, že se s nimi skoro nedalo hrát. Byla jsem z toho úplně nešťastná, říkala jsem, že na olympiádu nejedu. Měla jsem takové krize.
Bála jste se neúspěchu?
Bála jsem se, že to bude ostuda. Moje trenérka Marta Novotná mě pak zdrbala, co si vlastně myslím. Že míčky jsou pro každého stejné, že musím makat. Nějak jsem se vzpamatovala, a i když jsem celou přípravu hrála katastrofálně, tak týden před odletem mi to trochu začalo jít. A jak soutěž začala, bylo to bezva. Ale poslední dva dny na mě už zase dolehla krize.
A co vaše úspěchy ve smíšené čtyřhře s Jindřichem Panským, s nímž jste byla mistryní Evropy a vicemistryní světa?
S Jindrou jsme měli hodně dobré výsledky, protože jsme byli velcí kamarádi. Za deset let, co jsme spolu hráli, jsme se nepohádali. A na mixy jsme se těšili. Dneska máte pro hráčky problém sehnat partnera do čtyřhry. Nikdo, ale hlavně chlapi, nechce mixy hrát, soustřeďují se hlavně sami na sebe.
Úspěšná jste byla ve čtyřhře i s Nizozemkou Bettine Vriesekoopovou. Vídáte se ještě?
Když byla před časem v Praze, tak se ozvala. Dělá novinářku, byla i v Číně. V nějakém bližším kontaktu ale nejsme.
Je to vaše kamarádka?
Nebylo to nějaké kamarádství. Její trenér hrozně moc chtěl, aby vyhrávala, a ona vlastně taky. Těžko se srovnávala s tím, když jsem ji ve dvouhře porazila. V tom to bylo trochu na ostří nože. Teda hlavně z její strany, já jsem to tak nevnímala, já ji brala spíše jako kámošku, ale ona mě moc ne. Pořád ve mně viděla spíše soupeřku, ale tak to měla se všemi.
Čím vás zaujal zrovna stolní tenis?
Když jsem začínala, tak ve Frýdlantě nad Ostravicí byla možnost dát se jen na volejbal, tenis nebo stolní tenis. No a na volejbal a tenis jsem neměla postavu. Navíc tatínek pracoval s jedním pánem, který byl předsedou tamějšího stolnětenisového klubu.
Narodila jste se v Ostravě. Jak jste se dostala do Frýdlantu?
Když jsem měla devět měsíců, tak se tam rodiče kvůli práci přestěhovali. Tam jsem vyrostla a začala se stolním tenisem. Rok jsem ho tam hrála, načež jsem začala jezdit do Vítkovic, kde jsem trénovala dvakrát týdně. A když v roce 1974 vznikla střediska vrcholového sportu, tak jsem do toho vítkovického přešla natrvalo.
To jste za rok a půl musela udělat ohromný výkonnostní skok. Byla jste takový talent?
Právě že vůbec ne. Když si mě trenérka Marta Novotná vybrala do střediska, tak jí všichni říkali: Ty ses zbláznila, takové dřevo sis vzala. Klepali si na čelo.
Dokázala odhadnout, co ve vás je?
Spíše ji zaujal můj velký zájem a motivace něco dokázat. Fakt jsem byla dřevo. A to na všechny sporty. Sama se divím, že jsem to v ping-pongu dotáhla tak daleko. A když jsem se o tom nedávno s Martou bavila, také přiznala, že to nechápe.
Takže vám k úspěchům pomohla dřina?
Asi ano. Když jsem končila vrcholovou kariéru, tak jsem byla dva roky ve Francii, v Paříži. Když jsem se loučila, tamější trenér mi říkal, že takového profíka ještě neviděl a že toho už hodně pamatuje. U stolního tenisu potřebujete velké tréninkové objemy, abyste se někam dostal. Začala jsem poměrně pozdě, v deseti letech, ale až v jednadvaceti jsem teprve vnímala, že mi údery jdou tak nějak automaticky. Hodně mi pomohla taková moje předvídavost. Dovedla jsem posoudit, kam mám míček zahrát, kde ho soupeřka nebude čekat.
Jaký byl váš excelentní úder?
Bekhend po lajně, ale především jsem viděla, jak hráčka stojí. Měla jsem za vzor Stellana Bengtssona, Švéda, který byl takový malinký, leváček. Malý, ale rychlý a vždycky hrál do protipohybu soupeře.
Nemrzelo vás, že jste do zahraničí odešla až na sklonku kariéry?
Asi bych mohla odejít dříve, ale neměla jsem důvod, protože podmínky jsem tady měla výborné. Vždycky si musíte uvědomit, co vlastně chcete. Jestli super podmínky a méně peněz, anebo hodně peněz a podmínky takové všelijaké. Navíc jsem měla štěstí na trenérku. Marta mě vedla už v tom vrcholovém středisku a i teď mi ještě pomáhá s extraligou.
Byť nyní vedete frýdlantský klub, celý život jste spjatá s Vítkovicemi, s Ostravou. Jinam jste jít nechtěla ani v tehdejším Československu?
Neměla jsem proč. Mohla jsem odejít do pražské Dukly, ale ani to jsem nevzala, i když bych měla mnohonásobně více peněz než tady. Vždycky si musíte říct pro a proti. A tady materiální podmínky byly dobré a také lidé ve středisku byli fajn.
Hrají ve stolním tenise pořád velkou roli potahy raket, míčky?
Hrají. Teď jsou míčky plastové, takže jsou trochu pomalejší, nejsou tam takové ty falše. Je to větší výhoda pro obranáře.
A potahy?
Pořád se vyvíjejí nové materiály. Teď jsem zase viděla nějaké, které člověk vůbec nezná. Neustále musíte sledovat vývoj.
Co jste říkala tomu, když se v roce 2000 zvětšila velikost míčků o dva milimetry - na čtyřicet v průměru?
Hru to zpomalilo, ale teď jsou míčky z plastů a to je hrozné, nevydrží dlouho. Cenově je to mnohem náročnější. Kvalita se zhoršila, k tomu jsou skoro dvojnásobně dražší než býval celuloid. Je za tím komerce.
Proč stolní tenis ztrácí popularitu? Ubývá mu diváků, hráčů...
Pořád to je jeden z nejrozšířenějších sportů na světě, jenže když se podíváte na tenis, tak prémie za výhry jsou úplně někde jinde. I v golfu, hokeji, fotbalu. Chybí mu u nás i větší propagace. Kdysi třeba náměstek ministra Ernest Demetrovič měl stolní tenis moc rád, takže hodně dělal pro to, aby šel dopředu. K tomu jména jako Milan Orlowski, Jindra Panský, Pepa Dvořáček znala celá republika. A byly i výsledky, které dnes nejsou takové, jaké jsme měli my. Mnohem větší je také konkurence. Dneska má v Evropě skoro každý ženský mančaft nějakou naturalizovanou Číňanku.
To už ale začalo za vaší éry.
Ano, ale je to čím dál tím horší. Portugalsko, Španělsko, Francie, kde se podíváte, tak jsou Číňanky. To je úplně šílené. Dá se říct, že zaplavují celý svět.
Vy se věnujete také dětem. Je těžké vychovat dobrou stolní tenistku?
Ty podmínky dnes a dříve jsou nesrovnatelné. Když jsem přišla do střediska, měla jsem všechno. Od materiálního zabezpečení, sparingu, regenerace, jezdili jsme na turnaje. A všechno bylo zdarma. Dneska je to v klubech o jednom dvou lidech, o nadšencích. A když ti skončí, tak nevím, kdo to bude dělat. Celkově ve sportu chybí systematická práce. Moravskoslezský kraj se hodně snaží, tady chtějí sportu pomoci, ale celorepublikově to je špatné. Chybí systém a pro kluby je náročné, když si musejí zajišťovat sponzory třeba i pro trenéry.
Dá se říct, že jste se stolnímu tenisu oddala natolik, že jste ani nezaložila vlastní rodinu?
Dá se to tak říct, protože když máte klub, tak musíte jet. Je to hodně těžké. A pro mě je ping-pong taková droga, takže mi vůbec nevadí, že se mu věnuji celý život. Mám kolem sebe lidi, které mám ráda, kterých si vážím. Mám pocit, že jsem si v ping-pongu vytvořila takové rodinné zázemí. Ale není to tak úplně pravda, že bych neměla rodinu.
Jak to tedy je?
Když jsem oficiálně ukončila hráčskou kariéru, tak jsem si k trenéřině přibrala i studium psychologie. Díky tomu jsem se dostala do dětského domova v Čeladné, rok a půl jsem tam pracovala a vzala si do pěstounské péče děvče - Renatu. Tehdy jí bylo patnáct let.
Pořád jste v kontaktu?
Ano, bydlí v Příboře, už má svou vlastní rodinu, takže mám dvě vnučky. Jedné je čtrnáct, druhé devět let.
Hrají stolní tenis?
Spíše se na něj chodí dívat. Starší ho chvíli i hrála, ale nechala toho, protože z Příbora do Frýdlantu bylo špatné spojení. A také jsem se ještě starala o jednu holčinu z Bratislavy. Ta už bude mít skoro čtyřicet. Když jsem se vracela z Bratislavy, kde jsem dělala trenérku, přišla se mnou, že se bude věnovat ping-pongu. K němu přidala fotbal, ale zranila se, takže skončila. Pořád však máme velmi pěkný vztah.
