Jak jste se ke stolnímu tenisu vůbec dostal?
Přivedl mě k němu v sedmi letech táta, protože ho v Havířově hrával aktivně. Ale vždycky mi kladl na srdce, že se nemám upínat jen k ping-pongu. Ten jsem do mých dvanácti let trénoval jen jednou týdně, dalo by se říct, ale nebylo to hlavní. Hrával jsem i fotbal a hokej. Chodil jsem také na plavání, gymnastiku a do šachového kroužku. Takže taková všehochuť.
A kdy přišel ten zlom, kdy jste se začal věnovat hlavně tenisu?
Potom jsme se přestěhovali do Frýdku a pak až mi táta řekl, že se musím rozhodnout a věnovat se něčemu pořádně. Tak jsem si musel vybrat. A zvítězil ping-pong.
Kdy jste odešel do zahraničí?
V šestnácti jsem přešel do Vítkovic, do střediska vrcholového sportu. Když byla revoluce, tak jsem šel do Bratislavy, kde jsem vydržel rok a pak už zahraničí.
Byl jste i v jiném sportu tak dobrý, že jste se musel hodně rozhodovat, jaký sport si vybrat?
Myslím, že ano. I ostatní mi říkali, že na míčové sporty mám talent, že bych mohl dělat cokoliv.
Máte za sebou sice hodně úspěchů ve stolním tenise, ale nezalitoval jste někdy, že jste si nevybral třeba fotbal?
Mě spíš bavil víc asi hokej, ale v Havířově mě dali do obrany a já chtěl být útočník. Takže jsem skončil. Jenže v tu dobu jsem nevěděl, že na beka jdou kluci, kteří umí líp bruslit, protože musí umět dozadu i dopředu. A že to bylo od trenéra takové ocenění.
A to vám nikdo neřekl?
No jasně, neřekl. (úsměv)
Už jste zmiňoval, že jste brzo odešel do zahraničí, dlouhá léta jste působil v Německu, tak se z vás tak trochu stal Němec?
Tím, že jsem tam strávil spoustu let, je to pro mě tak trochu druhý domov. V osmnácti jsem rozhodl, že půjdu a jak se říká, skočil jsem do vody a plaval jsem.
Měl jste alespoň základy němčiny?
Vůbec ne, ale dneska už je to bez problémů. Můžu jít do kina, můžu se dívat na televizi.
Vy jste zářným příkladem, že někdy je nejlepší člověka hodit do vody a nechat ho plavat. A buď to zvládne, nebo ne.
No, myslím, že tohle neplatí u každého. Někdo je citlivější a neumí se tak orientovat v jiném prostředí. Není to pravidlo. Znám třeba spoustu kluků, kteří šli do zahraničí, ale šli tam s nimi rodiče nebo někdo blízký z rodiny. Každému to zkrátka nesedí.
U našich západních sousedů jste byl dlouhá léta a byl jste tam spokojený. Takže jste si tam našel i přátele, se kterými jste dodnes v kontaktu?
Ano. Mám tam strašně moc přátel. Udržuju s nimi kontakt, voláme si, a pokud jsem v Německu, tak se spousta z nich přijede i podívat. Kdybych to měl nějak procentuálně vyjádřit, tak osmdesát procent lidí bylo dobrých.
Kdy přišel okamžik, že jste odsud odešel a vrátil se zpátky do Čech? Už jste tam nechtěl být?
Já jsem působil naposledy v Herne, což je městečko blízko Dortmundu, tak tam to nebylo úplně nejlepší. Bylo to takové odměřené.
Co se stalo?
Já už jsem přece jen starší a věděl jsem, kam by se měl ten chod mančaftu ubírat. Jenže šéf klubu si nedal říct, pořád si říkal to svoje a mně došla trpělivost. Navíc tam byly i finanční problémy a dodneška mi dluží nějaký peníze a neměli se moc k tomu, aby se se mnou nějak dohodli. Já nejsem člověk, který hned dělá humbuk, jde za právníky a žene to přes soudy. Já se radši chci domluvit. Dokážu taky pochopit tu druhou stránku věci, když jsou finanční problémy.
Od léta jste v Havlíčkově Brodě, jste tu spokojený?
Zatím na sto procent. Všechno klape perfektně. Lidi, kteří jsou okolo tenisu, tak jsou nadšení. Míra Jínek (Miroslav Jínek, majitel Ostrova, kde se stolní tenis hraje, pozn. red.) ten tu udělal spoustu práce. I diváků přišlo docela hodně a já věřím, že se to bude ještě stupňovat, protože ti kvalitnější soupeři teprve přijdou. A když se postoupí do play-off, tak by mohla přijít i plná hala. To se pak daleko líp hraje.
Nechtěla bych vám podsouvat nějaký konec kariéry, ale je vám jednačtyřicet, nepřemýšlíte už o něm?
Tyhle otázky mi nevadí, padly už několikrát, protože to jednou přijít musí. Já se tomu nebráním, ale zatím pořád slyším i ze strany reprezentací - třeba německé, francouzské, ne od naší, protože tam jsou lidi, jací jsou - ať hraju. Pokud mě ještě bude tenis bavit, budu schopný hrát a budu vědět, že jsem přínosem, tak budu hrát. Dělám to celej svůj život a umím to nejlépe.
Proč vás česká reprezentace posílá do "důchodu"?
Říkají mi, ať nechám místo mladým. Dobře, ať hrají, ale musí ukázat výkonnost. Mně taky nedal nikdo nic zadarmo.
Když jsme u té reprezentace, tak mi nedá se nezeptat na reprezentační kariéru. Jste několikanásobný účastník evropských a světových šampionátů a byl jste na pěti olympiádách. Jaká byla nejlepší?
Co se týče výsledků, tak nejlepší byla Atlanta v roce 1996. Tam jsem hrál výborně, dostal jsem se do semifinále. Ale mělo to na konci hořkou příchuť, protože jsem hrál o třetí místo. To třeba v Barceloně nebylo a vlastně na mistrovství Evropy nebo světa dostávají oba semifinalisté medaili. Ale bezkonkurenční bylo Sydney, ta byla nejlepší. Co se týče diváků, olympijské vesnice, organizace, transportu, jídla... To nemělo chybu.
Stolnímu tenisu vévodí Číňané. Proč?
Za prvé mají výborný systém. Oni do něj vždycky zaintegrují bývalé hráče, kteří se automaticky stávají trenéry. A mají širokou základnu. Je tam zaregistrovaných hráčů, tuším 250 milionů. Je to pro ně sport číslo jedna. Řekli si, že budou nejlepší v ping pongu, a povedlo se jim to. Pro ně je to nejtěžší sport.
Vy máte v týmu také jednoho...
Jo, jo. Je tu Bei He.
A jak se s ním domlouváte?
Umí trochu slovensky, ale musí se na něj mluvit jednoduše. (úsměv)
Čínština není tak těžká, usmívá se Slovák KobesExtraligoví stolní tenisté Havlíčkova Brodu mohou být jako nováček po devíti kolech nadmíru spokojeni. Figurují na druhém místě tabulky. V sobotu si poradili s Ústím nad Labem 4:0, o den později stejným výsledkem přehráli Liberec. Jedním z hráčů je slovenský mladík Kristián Kobes, který v sobotu naskočil proti ústeckému Tomáši Kabelkovi a nebyla nouze o dlouhé výměny. Že by chtěl brodského mladíka utahat? "Spíš si myslím, že bych dřív utahal já jeho," řekl s úsměvem slovenský stolní tenista. "Navíc já jsem si do nich věřil," dodal.  PODÁNÍ. Stolní tenista Kristián Kobes servíruje. Jak Kobes, tak také Číňan Bei He dojíždějí na Vysočinu z Bratislavy a jsou zde zatím spokojení. "Je to tu přátelské a velmi dobré," potvrdil Kobes, kterému spolupráce s Petrem Korbelem přináší zkušenosti do budoucna. "Můžeme se od něj hodně naučit a pro nás je to určitě přínos," souhlasil. Sten marketing HB Ostrov je doslova mezinárodním celkem. Petr Korbel je Čech, Kristián Kobes Slovák a Bei He pochází z Číny. "Ovšem musím podotknout, že Bei He už je Slovák, protože má slovenské občanství, takže jsme tam vlastně dva Slováci," smál se Kobes, který spoluhráče učí rodnému jazyku. |
