Watkins odmala hledal nové výzvy. Hrál fotbal, dělal wrestling, běhal, hrál divadlo... V roce 1999 dokončil studia na americké vojenské akademii a byl přidělen k jednotce inženýrů.
A když se objevila šance odjet do Afghánistánu, ochotně se nabídnul. A nedržel se vzadu. „Steve ke mně často přišel a ptal se: ‚Co děláte zítra?‘“ vzpomínal Reid Finn, tehdejší velitel čety. „Říkám: ‚Máme spojenou hlídku s afghánskou policií.‘ A on: ‚Super, můžu se připojit?‘ Pořád hledal něco vzrušujícího.“
Miloval adrenalin. Ve válce neustále hledal nové výzvy. Maxima, kterých dosud nedosáhl. „Nemohl jsem se toho nabažit. Chtěl jsem pořád víc,“ vzpomínal.
Po roce v Afghánistánu zamířil mezi civilní inženýry do Iráku. Procestoval velkou část země. Zjistil, že jeho nové působiště je ještě nebezpečnější než Afghánistán. „Myslel jsem si, že je jen otázkou času, než všichni zemřeme.“
Časem se ukázalo, že i na něj to je příliš velký nápor. Vrátil se domů. Pokoušel se přijít na jiné myšlenky. Běžel bostonský maraton v roce 2010. Poznal však, jak složitý je návrat z války do normálního života. A tak neodolal a do Afghánistánu se vrátil.
Přestože věděl, že už na sobě začíná pociťovat následky.
V roce 2013 už je jeho tělo nemohlo vydržet. Utrpěl traumatické poškození mozku. O detailech svých zranění mlčí, šrámy na duši netají. „Některé hrozné scény mám pořád v hlavě před očima. Jako by se právě staly,“ vzpomíná.
Tradiční způsoby léčby mají své limity
Ovládá ho paranoia. V místnostech si sedá zády ke zdi, aby měl dobrý výhled. Ihned se podívá, kde jsou východy. Pozoruje ostatní lidi.
Občas se neubrání slzám.
Tradiční léčba mu nepomohla. A tak se rozhodl vrátit k tomu, co miluje. Adrenalinu. V pondělí vyrazil na Iditarod, slavný závod psích spřežení na Aljašce. Během necelých dvou týdnů chce zdolat 1 800 kilometrů v závodě, který od jeho premiéry v roce 1973 dokončilo jen 731 lidí.
Není divu: mimořádná délka, tuhá zima a minimum spánku nevytvářejí pro účastníky ideální podmínky.
Pro 38letého Watkinse jsou však šancí uniknout démonům, které ho od návratu z války provázejí. „Věděl jsem, že to musím risknout, abych se zase cítil normálně a šťastně,“ citoval ho Washington Post. „Uvědomil jsem si, že tradiční způsoby léčby mají své limity.“
Ledovým závodem však jeho extrémní snažení nekončí. Týden po dokončení Iditarodu chce odletět do nepálského Káthmandú. Tam začne expedici, která by měla skončit 20. května výstupem na vrchol Mount Everestu, nejvyšší hory světa.
Watkins uplynulý rok poctivě trénoval, přesto nemá s horolezectvím valné zkušenosti. „I v armádě občas jdete do akcí, u nichž si nemyslíte, že uspějí. Ale stejně se do nich vrhnete a uděláte to nejlepší, co můžete.“
Watkins neprahne po tom, aby byl na Iditarodu nejrychlejší, ani se nechce poměřovat s nejlepšími horolezci světa.
Touží jen uzdravit svou duši.
