Připomeňte si Magickou hlubinu, slavný film Luca Bessona o přátelství a soupeření dvou potápěčů Jacquesa a Enza. To je svět Martina Štěpánka.
I když - pro přesnost - potápění do maximálních hloubek se sledem, jakýmsi výtahem po laně, moc neuznává, protože je příliš nebezpečné. "Ale ten film mám rád," vzkazuje.
Nejraději se potápí a pod vodou plave jen tak, s brýlemi, nebo v neoprenu. "Zažívám tady nepopsatelné pocity svobody a volnosti. Cítím se daleko přirozeněji. Zvířata vás občas považují za někoho, kdo pod vodu patří. Na rozdíl od přístrojových potápěčů, kteří mají bubliny a jsou strašně hluční," říká. "Ale žábry nemám," usměje se.
Potápění poznal ze všech stran. Vystudoval potápěčskou akademii, pracoval pod vodou na opravách ropných plošin a mostů, přes Vánoce se potápí v zamrzlých zatopených lomech. Miluje všechny vodní savce a mnoho se od nich naučil. Kamarádí se žraloky, rejnoky nebo krokodýly. "Volné potápění je můj životní styl," říká člen amerického Performance Freediving teamu.
Dřív plaval, než chodil
Většinu roku tráví ve floridském Fort Lauderdale, kde s trenérem Kirkem Krackem provozují školu volného potápění. Mnoho času stráví na cestách. "Teď bývám hodně na Malibu nebo na Havaji a snažím se vždycky vyšetřit aspoň den na surfování," vypráví a v jeho řeči zaslechnete lehký americký přízvuk.
Ale za skutečný domov pořád považuje Čechy. "Moc mi chybí. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych v Americe zůstal natrvalo. Bohužel nemáme moře."
Pavlína Procházková, přítelkyně z potápěčského prostředí, říká: "Rodiče vídá docela často, na kamarády si vždycky udělá čas." Ti ho zásobují časopisy, knížkami i DVD. "Musím to dohánět, abych viděl, co se doma děje." Jedinou otázku nechává bez odpovědi - kde hledá partnerku.
Život v datech5. června 1977 - narodil se v Náchodě, matka byla plavkyně 1984 - začal s potápěním 1999 - odešel do Ameriky, kde později absolvoval Divers Academy of Eastern Seaboard na Floridě, pracoval jako profesionální potápěč červenec 2001 - překonal první světový rekord v disciplíně statická apnea, vydržel osm minut šest vteřin 2004 - byl vyhlášen nejlepším volným potápěčem světa duben 2006 - na Kajmanských ostrovech překonal další tři světové rekordy ve volném potápění |
V Trutnově, kde bydlí, prý dřív plaval, než chodil. V sedmi letech začal s potápěním. Jako na nejmenšího na něj často nezbyla lahev se vzduchem. A tak se potápěl bez ní. Což mu zůstalo.
Vystudoval střední lesnickou školu, pak strávil tři roky na Fakultě tělovýchovy a sportu v Praze. A potom se vydal s kamarádkou na dovolenou do Ameriky. Tam se rozešli a on bez peněz na zpáteční letenku smažil hamburgry, uklízel, pracoval v prádelně i jako zahradník. Až ušetřil 15 tisíc dolarů na potápěčskou akademii. Cesta na elitní závody trvala sedm let.
Poslední rekordní týden ho včetně předcházející přípravy vyšel na 85 tisíc dolarů, v přepočtu skoro na dva miliony korun, které posbíral z nejrůznějších zdrojů. Z nich musel platit zejména rozsáhlý podpůrný tým, který čítá někdy až tři desítky lidí.
Jak si tedy žije nejlepší světový potápěč? "Jako střední třída. Spím po hotelích a jezdím vypůjčenými auty," krčí rameny. Živí se tím, co miluje. Vydělává hlavně jako instruktor. Mnohem víc ho však zajímají výzkumy na univerzitě. "Velká část mé motivace přichází ze zájmu o fyziologické úkazy a změny, kterými lidské tělo po dobu ponoru prochází."
Bez tvrdého tréninku to nejde
Závodní freediving považuje za špičkový sport jako každý jiný. "Vrozené předpoklady jsou výhodou, ale bez tvrdého tréninku to nejde." Možná byste byli překvapeni, kolik času tráví v tělocvičně na suchu nebo v obyčejném bazénu. "Ale stovku kraula už jsem neplaval, ani nepamatuju," usměje se. "Tipnul bych se na 58 vteřin," přidá pak po delším přemýšlení čas.
Musí být celkově ve výtečné kondici, přivyknout tělo na nízkou hladinu kyslíku a vysokou hladinu oxidu uhličitého. Má objem plic 8,381 litru, to je dvojnásobek průměru. Jenže při výkonu zklidní ve vodě tělo jen na deset tepů za minutu, plavci se dostávají běžně přes 160 tepů. "To ale neznamená zpomalené myšlení. Po celou dobu ponoru mám situaci pod kontrolou," vypráví.
Ostatně, pamatují na to i pravidla. Potápěč se musí po vynoření nahlásit hlavnímu rozhodčímu, jinak je diskvalifikován. Ale stavy zvané blackout, to je krátkodobá ztráta vědomí, nebo samba, kdy se tělo s krátkodobě porušenou motorikou na břehu nekoordinovaně motá, zažil rovněž. Musí také přesně trefit taktiku. Nahlásí se hloubka, kterou musíte dosáhnout, jinak jste mimo hru.
"Hloubky zvyšuju pomalu a postupně, jen když vím, že zvládnu cestu zpět bez problémů," říká. Nikdy ho nepřepadla panika - a teď je konec, to nevydejchám? "Lhal bych, kdybych říkal, že ne. Ale vždycky jsem takové myšlenky okamžitě eliminoval a získal nad situací kontrolu. Malý pocit strachu zvyšuje tepovou frekvenci."
Meditace v pohybu
Štěpánek je úspěšný díky neuvěřitelně silné vůli a schopnosti koncentrace. "Poměr fyzické a mentální kondice se liší u jednotlivých disciplín. I přes mimořádnou náročnost fyzickou ale věřím, že osmdesát procent výsledku tvoří hlava. Je to meditace v pohybu. Stav podobný tomu, kam se dostanete těsně před usnutím -proud myšlenek se zastavuje, až se hlava vyčistí."
Hodně se protahuje. Ví, že uvolněný sval spotřebuje méně kyslíku než stažený. "Krev se pod vodou přesouvá z končetin do důležitých částí těla, srdce a mozku, čemuž se říká blood-shunt." To je součást adaptivních mechanismů vysledovaná u vodních savců - kytovců, delfínů nebo lachtanů. "Přijde mi to jako návrat tam, odkud jsme přišli. Z moře."
Při dechových cvičeních využívá mnoha poznatků z pránájáma jógy, kladoucí důraz na délku nádechu i výdechu a na brániční dýchání. Vychází zároveň z vědeckých poznatků. "Musím být zároveň sprinter i vytrvalec," snaží se hledat přirovnání. "Snažíme se nést s sebou pod vodu víc kyslíku, ale vytrénovat se tak, abychom ho spotřebovali co nejméně."
Na univerzitě Simon Fraser v Kanadě zkoumal například techniku pakování. "Natáhne se do plic víc vzduchu tím, že kořen jazyka použijete jako píst, kterým si ho tam naženete. Skrz nos mi zavedli do průdušnice pod hlasivky malý balonek jako speciální sondu a měřili nitrohrudní tlak." Ukázalo se, že se plíce dají vytrénovat, aniž by se poškodily. To je prospěšný poznatek pro plicní doktory.
Hlídá si jídlo, nesmí mléko, tein, kofein, to vše ovlivňuje metabolismus a zahleňuje plíce.
Potápí se i v mrazu. "Má to úplně jinou atmosféru. Studená voda urychluje nástup potápěcího reflexu. Cítíte chlad, ale je vám příjemně. Ledová bariéra nad hlavou nenutí k vynoření, naopak se cítím velmi přirozeně a pohodlně."
Stále hledá neopakovatelné zážitky. Takhle vyprávěl o potápění s aligátory: "Dostal jsem proškolení od jednoho Indiána, co se živil jejich chytáním. Oni neútočí, do vody chodí, protože se bojí a cítí se tam bezpečněji. Nedotkl jsem se ho. Ale jedl jsem aligátoří ocas."
Kajmany: další tři rekordy
Poslední týden potvrdil jeho postavení ve světové potápěčské špičce. Přitom ještě pár dní před rekordními pokusy ležel v posteli ze zánětem hrtanu a průdušnice. "Vůbec jsem nedoufal, že se zotavím a doženu zameškaný trénink," vzkázal z Georgetownu.
Pak zaútočil a v pěti dnech získal tři rekordy, celkem už jich překonal deset. Poslední z nich - konstantní váha, tedy hloubka 108 metrů pouze s použitím ploutví. "Dohodli jsme se, že si rekordy jenom půjčujeme," popichuje největšího soupeře Carlose Costeho z Venezuely. Slavit moc nestačil. "Po takovém výkonu jdu domů a zbytek dne prospím."
Rekordní premiéru měl v červenci 2001, kdy dosáhl osm minut šest vteřin ve statické apnei - to je vleže na vodě s ponořeným obličejem bez nádechu. "Po šesti týdnech tréninku vydržíte pět minut," říká Štěpánkův reprezentační kolega Dan Exner, který se jako jediný v Česku věnuje freedivingu profesionálně.
Jedna z potápěčských legend, Umberto Pelizzari, dodává: "Volné potápění je stupňující se objevování sebe sama. Hledání, které ruší jen aspekt dýchání. Krůček po krůčku ale můžete zadržet dech myslí, ne tělem."
Nebezpečí? "Ve vodě si nohu nezlomíte," říká Štěpánek. Jednou mu však pokus o světový rekord zmařila žahavá medúza, jednou narazil hlavou do korálového útesu. "Bolest očišťuje," říká mu kouč. Anebo: "Kdyby to bylo snadné, dělá to každý." Co v modrém tichu prožívá? "Když se potápím pro rekord, je to propracovaný výkon. Jindy krásné uvolnění. Jen když si chci prohlédnout nějaký vrak nebo jeskyni, musím vzít lahve se vzduchem."
V hloubkách se člověk vlivem takzvané dusíkové narkózy cítí v euforii, mnohdy se mu ani nechce nahoru. Jenže pak najednou zjistí, jaká dálka mu ještě chybí zpět. "Ani tak nesmíš dovolit adrenalinu zrychlit tep, nesmíš kopat nohama rychleji."
Martin Štěpánek je výjimečný člověk. Ale zůstává obyčejným klukem. Každému trpělivě zodpoví posté položené potápěčské otázky. Jinak se spíš drží vzadu. Rád poslouchá Landu, čte historické knížky, zabýval se i bojovým uměním.
Loučení s kariérou mu však jen tak nehrozí. Výkonnostní vrchol přichází podobně jako u vytrvalostních sportů po třicítce. Čeho se ještě dočkáme?
