Už dříve jste pomáhal s koučováním Janu Svobodovi. Po jeho odchodu jste se znovu dostal na lavičku. Teď jste asistentem Reného Dvořáka. Je to velká změna v porovnání s vaší prací manažera?
Tak jsme se v klubu domluvili, že dočasně budu zastávat pozici manažera i asistenta trenéra. Na příští sezonu už na lavičce nebudu.
Zase jste blíž k hráčům, což vám může připomenout dobu, když jste sám aktivně hrával.
Ze začátku mě to stálo docela dost sil, protože jsem si za ty tři roky už odvykl, že kluky koriguju při zápasech, na trénincích, že jim radím i vytýkám chyby. Byla to velká změna, ale myslím si, že jsem si to zase oživil.
Stanislav Pochop(50 let) Dva metry a dva centimetry vysoký bývalý blokař začínal s volejbalem v Novém Městě na Moravě, kde se 19. září v roce 1966 narodil. S profesionálním volejbalem přišel poprvé do styku při základní vojenské službě v týmu Dukla Praha. Odtud zamířil rovnou do španělské ligy, kde strávil ve třech týmech (Soria, Gran Canaria, Palma de Mallorca) celkem 14 let. Pak rok působil ve francouzském Montpellier. V roce 2005 se vrátil do Čech, a to rovnou do Českých Budějovic. V domácí nejvyšší lize vystřídal jen dva kluby. „Na začátku a na konci kariéry,“ směje se Pochop. Má šest domácích titulů, třikrát vyhrál Český pohár a byl třikrát druhý v evropských soutěžích. V české reprezentaci působil v roce 1991 a pak mezi lety 1994 až 1999. Ve volných chvílích si rád zahraje beachvolejbal, tenis či si přečte historickou knihu. Má dvě děti. |
Máte s hlavním trenérem rozdělené, o co se kdo stará a co kdo sleduje?
Ani ne. Většinu té práce má na starosti Renda (René Dvořák) jako hlavní trenér, já mu jen spíš radím. Přípravu na zápasy, přesnou taktiku a podobné věci si rozhoduje sám hlavní kouč.
Při samotných zápasech si ale také své řeknete, ne?
Určitě. Když vidím chybu, nebo si myslím, že by to měli hráči udělat jinak, tak za nimi zajdu a probereme to. Třeba říkám, že ten dotyčný měl být na bloku dřív, že stojí moc blízko u nahrávače nebo aby zkusil teď blokovat lajnu, když mu „jeho“ smečař dává útoky okolo postranní čáry. To pochopitelně dělám.
Máte ještě někdy pocit, že byste na hřiště šel a uhrál to raději sám?
To ne, už bych nechtěl být přímo součástí hry. Jsem soudný. (směje se) Po třech letech bez tréninku, to ani nejde. Už když jsem končil kariéru, tak tehdy moje hra nebyla ideální. Je ale pravda, že jsou v utkání takové situace, u kterých si říkám, že bych je sám řešil jinak. A pak vidím, jak u toho kluci váhají, jak to mají provést, tak si říkám, že to je přece jasná věc, co na tom chtějí řešit. A většinou se u toho i naštvu.
Vy sám už nikde nehrajete ani jen tak rekreačně?
Více mě baví plážový volejbal, takže si dojdu párkrát za léto zahrát. Ale zase ne tak často. Pak jsem se domluvil s klukama z budějovický Lokomotivy, že si nimi občas zajdu zahrát krajský přebor. Opravdu ale jen občas, byl jsem tam asi jen dvakrát, možná třikrát. Kluci z Lokotky na mě asi budou naštvaní.
Taky vám asi chybí dostatek volného času.
O tom to není. I když v Jihostroji je práce dost, člověk si čas na volejbal večer od půl osmé do desíti najde. Ale já už spíš nemám tu potřebu či ambici hrát volejbal pravidelně.
Jak vypadá práce manažera klubu?
V Jihostroji je jediný placený organizační, manažerský a administrativní pracovník. A to jsem já. Starám se tak o všechny faktury, o chod všech našich složek týmu a také o péči o naše sponzory. Také sháním peníze na činnost klubu, sháním nové kontakty a starám se o dlouholeté partnery a podobně.
V dnešní době je těžké sehnat peníze pro sportovní klub. Má Jihostroj u sponzorů dobré jméno?
Jsem přesvědčený, že ano. Je jasné, že celé Budějovice teď spíš koukají jen na hokejisty Motoru. Ti jsou na vítězné vlně a s tím my počítáme. Že bychom s hokejem nějak bojovali, to vůbec ne. Naopak, spolupracujeme s Motorem, ale třeba i Dynamem. I tak si myslím, že Budějovice jsou volejbalovým městem a že tady je více volejbalistů než hokejistů. Jihostroj tu měl vždycky výborný zvuk a doufám, že má pořád.
Jak ten zvuk ještě vylepšit? Může tomu pomoci třeba kýžená nová hala?
Pořád jednáme s městem o stavbě či přestavbě haly. Ale je jasné, že samotná rekonstrukce nebo nový stánek automaticky klub nezmění k lepšímu. Už bychom ale byli schopni nabídnout divákům nejen hru, ale i větší zábavu. Ať už jsou to doprovodné akce a zápasová show, která dnes ke sportu patří a diváci to vyžadují. Kromě kvality hry je také důležité, aby se lidi chodili na volejbal bavit.
Baví vás být manažerem Jihostroje?
Když jsem do této pozice nastupoval, tak jsem zhruba věděl, co to obnáší. Bývalý manažer Jihostroje Zdeněk Scheichel mě hodně zasvěcoval. Také si myslím, že mi hodně do začátků pomohlo, že jsem v Budějovicích hrál zrovna v té úspěšné éře. Příznivci volejbalu a sponzoři mě dobře znali a pro mě pak byly začátky jednodušší a příjemnější.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Jsem v Jihostroji spokojený a rád bych v mém zaměstnání pokračoval dál. Práce je dost, a že bych se nudil nebo že by byla jednotvárná, to určitě ne. Občas jednám se sponzory, pak na radnici, s volejbalovým svazem, do toho se musím postarat o administrativu. Takže ano, baví mě to.
Vzpomenete si ještě na svou aktivní kariéru?
Jasně, že ano. Je to podstatná součást mého života, vždyť jsem se volejbalem živil a živím hodně dlouho. Rád si vzpomenu, když jsem se dostal na vojně na Rudé hvězdě v Praze k vrcholovému sportu. Pak nesmím zapomenout na čtrnáctiletou anabázi ve Španělsku.
Hrál jste v Sorii, v Gran Canarii či na Mallorce. Tam přišly vaše největší sportovní úspěchy.
Třikrát jsme byli druzí v evropských pohárech. To bylo výborné, i když jsme ve finále v roce 2001 s Maceratou prohráli 2:3. Byl jsem pak vyhlášený nejlepším blokařem finálového turnaje. Na to vzpomínám rád.
Vracíte se tam třeba ještě za kamarády?
Teď už ne. Je to přeci jen dlouhá doba, co jsem ze Španělska odešel. Byť jsem tam byl ve třech klubech, tak nejvíce kamarádů jsem měl v Sorii. A to už je teď dvacet let.
Vraťme se k Jihostroji. Jak zatím hodnotíte letošní sezonu?
Naše očekávání byla větší, než jaká byla realita. Může to být tím, že většina týmů v extralize posílila, ale na to se nejde pořád vymlouvat. My jsme přeci také posílili. Kladnu se začalo extrémně dařit, Karlovy Vary mají pořád ambici být ve špičce, do toho musíte počítat s Brnem a s Libercem. Ale také s námi, takže je tu teď šest mančaftů, které si dělají cíle na první tři místa. I tak ale naše výkony nebyly ideální, doma jsme odehráli utkání celkem dobře, ale venku jsme prohráli i takové duely, které jsme měli rozhodně vyhrát.
Na řadu přišla také změna trenérů. A to byl pro fanoušky Jihostroje velký šok, na to nejsou u Budějovic vůbec zvyklí.
Nejen tady, to není moc běžná věc v celém českém volejbale. Chtěli jsme však udělat změnu, mužstvo vyburcovat a vytrhnout ze zavedené letargie. Aby to prostě nepůsobilo tak, že i když nehrajeme dobře, tak jsme v pohodě a nic se neděje. Tak to není, protože když se nehraje dobře, tak se v Jihostroji rozhodně něco děje. Tady na špatné výkony není nikdo zvyklý a neměly by se jen tak přecházet.
V Budějovicích působíte od roku 2005. Už se vy sám považujete za Jihočecha?
Nevím, že bych to o sobě řekl přímo já sám. Ale už když jsem tu hrál, tak to o mně lidé říkali běžně. Asi jsem byl s klubem tak srostlý, že jim to připadalo. Sice pocházím z Vysočiny, ale vůbec nemám problém s tím, když o mně někdo řekne, že jsem Jihočech. Proč taky, rozhodl jsem se přece žít v Českých Budějovicích.
