Doplňkové sporty, ale i posilovna, běh nebo kolo. Většinu času v úvodu přípravy hráči Svitav stráví pod širým nebem.
„Basketbalu tam moc nebude,“ říká trenér Stanislav Petr. Sám zatím příliš neuvažoval o tom, kam se později vydá na dovolenou. „Nejspíš budeme s partnerkou někde v Čechách po boku přátel,“ přemítá.
Dvěma domácími vítězstvími z konce základní části jste se v tabulce posunuli na deváté místo. Ale v úvodu sezony, kdy jste měli po osmi zápasech pět výher, jste to měli nadějně rozjeté i na play-off. Jak tedy ročník hodnotíte?
Jednoznačně říkám, že úplně spokojený nejsem. A totéž platí i o hráčích. Začátek soutěže nás nakopl a věřili jsme, že play-off dokážeme vybojovat. Věděl jsem, že ve finále mohou rozhodovat jedno nebo dvě vítězství, a tak to i dopadlo. Ve druhé půlce jsme ani jednou neuspěli venku. Prohráli jsme jen o bod v Kolíně, o tři v Brně, následně doma s Jindřichovým Hradcem... Nemám rád kdyby, ale pokud bychom tyhle zápasy zvládli, mohli jsme v play-off být. Pak jsme měli motivaci vyhrát dvě z posledních tří utkání, což se podařilo. Vedení a lidi kolem klubu tohle brali pozitivně.
Předtím jste však utrpěli osm porážek v řadě. Kde zpětně vidíte příčiny téhle ošklivé série?
Je toho víc. V první polovině sezony jsme hráli v pro soupeře trochu nečitelném složení. Některé týmy nás možná podcenily, myslely si, že budeme snadno hratelní, a neznaly Coryho Abercrombieho. Sehráli jsme vynikající zápasy proti Opavě a Prostějovu - to už se nám pak nepovedlo. Ve druhé už nás měly přečtené, věděly, nač se mají připravit. Naše mužstvo čítalo deset hráčů, z nichž sedm bylo hodně vytěžovaných. Projevovala se únava. Zázemí ve Svitavách, pokud jde o možnosti regenerace, maséra a podobně, není takové. Nastřádalo se to; i když kluci chtěli, byli těžkopádní.
Zmínil jste prohry, kterých hodně litujete. Kterého triumfu si naopak nejvíc považujete?
Cenná byla každá výhra, usilovali jsme o ni vždy. Ale vítězství nad Pardubicemi pro nás mělo prestiž, čtyři naši hráči tam dřív působili a já trénoval. Pak si vážím výher nad Prostějovem a Opavou - podali jsme velmi kvalitní výkony proti týmům, které teď hrají play-off.
Corymu Abercrombiemu, který byl druhým nejlepším střelcem ligy a jejím top doskakovačem, v květnu vyprší smlouva. Je šance ho ve Svitavách udržet?
Už před koncem sezony jsem mu řekl, že mám zájem, aby u nás zůstal. Bylo mi však jasné, že když dostane lepší nabídku, asi půjde. Ve Svitavách se mu líbilo, ale je to profesionál. S agentem patrně nějakou mají. Smlouvy končí i Radku Jurkovi, Milanu Jarošovi a Martinu Baštovi. Jurka dodělal školu a měl by být nadále součástí kádru, se zbývající dvojicí jedná manažer.
Před sezonou přišly do klubu dvě posily z pražského USK: Stanislav Votroubek a Michal Šotnar. Předváděly na palubovce to, co jste předpokládali?
Vkládali jsme do nich naděje. Standu jsem znal dobře už z dřívějška, o jeho „zlaté“ ruce není třeba mluvit. I když před sezonou naznačoval, že to je možná jeho poslední, teď podle mě končit určitě nebude. Je mu 33 let, ale klidně může hrát třeba do 36, proč ne. Uvidíme. U něj je potenciál v ofenzivě. Na startu ligy to ukázal, pohyboval se na perimetru a dělal tím pod košem prostor Corymu. Fungovalo to, ale později už se k té hře tolik nedostával - dávali si na něj pozor. Až na pár výjimek odvedl to, co jsme chtěli. Má hodně zkušeností, je prospěšný i radami. Nevěděl jsem, jak to bude s Michalem. Ale chtěl jsem dát velkou šanci nějakému hráči, který si o ni řekne, aby se ve Svitavách vyhrál. A tím se stal Michal. Snad si to přenese do další sezony.
Šotnar svými výkony utlumil druhého rozehrávače, Tomáše Macelu. Jak ho budete chtít „probudit“?
Je to věc psychiky, nesmí podlehnout tomu, že se nedařilo. Mělo by to být pomocí rozhovorů, do tréninku můžeme přidat něco individuálního, co mu bude vyhovovat, aby se do toho znovu dostal. Když Tomáš viděl, že se Michalovi daří, chtěl se mu vyrovnat, dávat body. To však není vždycky to nejdůležitější pro tým. Oba bychom si přáli, aby to v následující sezoně bylo výrazně lepší.
Přirostli vám k srdci diváci v hale Na Střelnici?
Město basketem až tolik nežije, je to na podobné úrovni jako prvoligový florbal. Ale když lidi přijdou na zápas, fandí, není tam žádné hluché místo. Jestliže se nedaří, nevypískávají nás, to vůbec ne. Ženou nás dopředu. Takové publikum by si mohli přát všude.
