Špotáková si v pondělí v Dauhá občas zanadávala, občas něco zkritizovala, tu a tam si rýpla, jindy radila, fandila, radovala se.
Když jste pak veškeré její počínání sečetli a podtrhli, dospěli jste k názoru: Vyzařuje z ní pohoda. Nedělá ze šampionátu pupek světa, což jí pomáhá, i ve chvílích, kdy ji zrovna něco naštve.
Z rozcvičovacího stadionu s pocitovou teplotou 42 stupňů přešla před závodem do ledově klimatizované svolavatelny a odtud se vydala na hlavní stadion, kde větráky srážely teplotu na 24 stupňů.
„Z rozcvičováku dorazíte zpocení, máte mokré věci i vlasy a najednou do vás pustí ty průduchy a studený vzduch vám jde přímo na krk,“ popisovala.
Seděla na stadionu Chalífa, chystala se na závod, foukalo na ní z klimatizace a přemýšlela nad paradoxy světa.
„Klepu se tu zimou ve městě v poušti, kde je venku čtyřicet. Atletika je přitom letní sport, který dělám proto, že při něm můžu běhat venku, než abych seděla v klimatizovaném kanclu. A tady teď zalezu do nějaký klimatizované polokoule. Lidi, je to divný. Já bych radši měla při závodě to vedro.“
Vzápětí dospěla k vlastní verzi, proč Katařané stadion takhle klimatizují: „Oni to dělají, aby děvčatům netekl make up.“
Ireně Šedivé přivezl kouč Jan Železný zimní bundu, ve které kolegyně vyrazila do boje. Špotáková nic takového s sebou neměla.
Napadlo ji: Hmm, trochu jsem to podcenila, mám jen tuhle slabou šusťákovku, a v ní je mi fakt zima.
Vyslala signál o pomoc k masérům na tribuně. Hodili jí mikinu. Hned plánovala: „Příště si musím vzít pěkně teploučký tepláky a víc bund.“
Ovšem aby nějaké příště v Dauhá nastalo, potřebovala se z kvalifikační skupiny B probít mezi dvanáct finalistek.
První hod jí přistál pod 55 metry. Ouha.
„A já si myslela, že to bude zadarmo. V rozcvičování mi to vážně šlo, tak jsem si řekla, že si hned prvním hodem finále snadno pojistím a bude. Jenže tak už to nefunguje. Možná někdy v sedmadvaceti to fungovalo.“
Usmyslela si, že do toho víc šlápne.
Chystala se na druhý pokus a najednou se přihodila scéna, kterou celou kariéru nesnášela. Dorazil rozhodčí a ukázal jí: Teď ne, paní Špotáková, nemůžete házet. Startuje rozběh čtvrtkařek.
„To mi snad musí udělat pokaždé. Už si ani nebudu stěžovat,“ reagovala a odklidila se sprinterkám z cesty. „Běží naše Lada (Vondrová), no tak když běží Lada, počkám,“ snažila se zůstat nad věcí.
V tu chvíli se konalo na ploše velké české srocení. Vondrová si utíkala pro nečekaný postup, Irena Šedivá ji z oštěpařského sektoru stihla hlasitě povzbuzovat a Špotáková se snažila udržet koncentraci na hod.
Ten však letěl jen na 58,27 metru. Málo. Ouha podruhé.
Šedivá prozatím výkonem 60,90 držela postupovou příčku. Kdysi společně u Jana Železného trénovaly, teď se navzájem povzbuzovaly. „Uklidni se, už jsi to házela tolikrát, je zbytečné se stresovat,“ nabádala po první sérii Špotáková poněkud roztěkanou mladší kolegyni.
Ovšem ta podpora fungovala i naopak.
„Nemyslete, já taky potřebuju pomoct,“ vykládala později bodrým hlasem Špotáková. „Všichni se domnívají, že je mi 38 let a že jsem vstřebala všechnu moudrost, ale není to tak. Všichni čekají, že já budu rozdávat nějaký moudra, jenže i mně pomůže, když od jiných slyším podporu. Nemohou energii jenom rozdávat. Předávám ji dětem, snažím se ji předávat mladším atletům, ale taky ji pořebuju dostávat.“
MS v atletice 2019speciální příloha iDNES.cz |
Zbýval třetí pokus poslední naděje. V celkovém pořadí obou kvalifikačních skupin se v tu chvíli řadila až do třetí desítky.
Načež poslala oštěp do vzdálenosti 62,15 metru. V den, kdy v poněkud zakleté kvalifikaci dál házely pouze Číňanka Chujchuj Lu a Němka Husongová, to byla pořád slušná délka.
„Ale nebyl to vůbec povedený hod,“ komentovala. „Ani jsem nevěděla, jestli mi těch 62 metrů bude stačit, nesledovala jsem výkony ostatních.“
Vysílala hlavou signály na všechny strany, aby si ověřila: Stačí to?
Finále je doma. Technicky to ale nebyla žádná sláva, říká Ogrodníková |
Odpovědí bylo hromadné přikyvování od české enklávy v hledišti.
„Stejně jsem se radši ještě pětkrát zeptala, abych se ujistila.“
Brzy byla odpověď „Ano, postupuješ“ definitivní a nezvratná, kvalifikace skončila. Nejen ona a Irena Šedivá, také Nikola Ogrodníková z předchozí kvalifikační skupiny prošly dál.
Tři Češky ve finále oštěpu na mistrovství světa, to tady ještě nebylo. Ba co víc, nikdy od zrodu světového šampionátu atletů v roce 1983 se nestalo, aby se v jakékoliv disciplíně představily ve finále tři české ženy.
Žádná jiná země nebude v úterý v sektoru tak početně zastoupená. České trio si zahraje přesilovku proti dvěma Číňankám a osamoceným zástupkyním Německa, Slovinska, Indie, USA, Běloruska, Austrálie a Chorvatska.
@IvetLalova @brittanyshamere @dinaashersmith @DezereaBryant @angieannelus @BethDobbin @arince @karathrowsjav @philly_phyl88 @lisannedewitte @ShakimaWimbley @kendi_kendall A last round of 62.15 sees Barbora Špotáková effectively through to the final of the women's JT https://t.co/BAEDmGcgNl
„Což je sice hezký, ale myslím, že jsme dneska našimi výkony nikoho zase tak moc nevystrašily,“ usoudila se smíchem Špotáková a okamžitě přeladila na optimistickou rétoriku: „Ba jo, je to dobrý, že jsme tam všechny tři - a poprvé, to je supr. Dneska to stálo za pendrek a zítra to bude lepší, jak jsem vždycky říkala. Oblečeme se, v zemi, kde je 40 stupňů se budeme trochu třepat zimou, ale určitě máme v sobě rezervu na zítřek. Jo, bude to lepší.“
Při sedmi startech na světovém šampionátu zažije pošesté finále.
„Z toho mám radost, že i při mém posledním mistrovství světa to s ním vyšlo,“ pokývala hlavou.
Vážně posledním?
“Stoprocentně,“ odkývala. „S tím, co vždycky absolvuju doma, a se všemi těmi krizemi během roku, ze kterých se vždycky znovu odrážím ode dna, to už takhle dál nejde.“
Proč jsem ve finále? Protože jsi dobrá, slyšela Šedivá od Železného |
Koneckonců v americkém Eugene, které bude hostit světový šampionát 2021, se jí stejně nikdy neházelo dobře.
„Eugene je moje nejméně oblíbená Diamantová liga. Oregon se mi jako země líbí, ale stadion mají divný. Vždycky se tam běhaly nejlepší stovky a dvoustovky, zato na oštěpu foukal vichr proti. Jestli ho dají házet ze stejné strany, vyhraje ten, kdo umí házet pershingy.“
Takže za rok olympiáda v Tokiu a konec kariéry? I když stadion v Eugene kvůli šampionátu přestavují?
„Tak nějak. Tokio možná ještě zvládnu.“
Připomněl jsem jí, že podobná slova jsem slýchával od Štěpánky Hilgertové počínaje rokem 1996 - a s reprezentací se rozloučila až předloni.
„No jo, ale tý pomáhala ta voda,“ reagovala.
Všechny zase rozesmála. Pátral jsem v paměti, kdy jsem zažil Barboru Špotákovou na vrcholné akci po kvalifikaci takhle dobře naladěnou a rozpovídanou. A přesto, že mnohokrát postoupila suverénně prvním hodem, žádná jiná akce mě nenapadla.
