Pekingská kvalifikace Špotákovou unavila a den před ostrým závodem si říkala: „To jsem dlouho nezažila.“ Pak dorazila na rozcvičovací stadion a věděla, že to není ono, že nebude její den. Povedly se jí sice pokusy v rozhazování, jenže pak jiskra zase zhasla. „Jsem prostě unavená. Ale svět se nezboří, jedu dál. Nebudu brečet.“
I když jste poprvé za deset let nezískala v sezoně medaili?
Je to zvláštní. Ale jsou to hrozně důležité zkušenosti, ze kterých něco vyvodím pro příští rok.
Jak hodnotíte ten letošní?
Letos jsem chtěla mít volnější rok, proto jsem učinila rozhodnutí, že se budu připravovat sama, kvůli rodině. A příští rok do toho šlápnu směrem k Riu. Sezona byla rozporuplná, nejsem úplně stabilní v technice, to se možná taky projevilo. Spíš z toho musím vyvodit nějaké další strategie do příštího roku. A najít si trenéra.
Už máte tip?
Nějaké mám, ale zatím nebudu říkat nic. Času je dost. Musím to ucelit. Já začínám trénovat listopad hrubou přípravu, až v prosinci beru do ruky oštěp. Času je dost.
Mohl by přijít návrat k Janu Železnému?
Varianta by to byla, ale nevím, jestli bych jela na dva měsíce do Afriky. Varianta by to byla, pokud bych nevzala Lukášovi (příteli) na dva měsíce Janečka.
Ještě k závodu - kde jste dělala chyby?
Mně vyšly krásně rozcvičovací hody a v tom prvním závodním jsem to pak chtěla moc napálit. Druhý mi vypadl z ruky. A třetí... Nevím, to už jsem ani nevěřila. Zažila jsem tady nádherný příběh v roce 2008, ale život není o opakování stejných věcí.
Ale jako před sedmi lety jste padla na kolena.
Úplně stejně jsem tomu nevěřila, v tom se příběh trošku opakoval.
Jen s asi 11metrovým rozdílem.
Rio de Janeiro. To je odpověď.
