Od chvíle, kdy přistála v Curychu, střídá Barbora Špotáková příjemné zážitky s těmi negativními. Začalo to už ubytováním. Čechům přidělili hotel Radisson Blue. Komfortní je, což o to. Ale je to hotel letištní, propojený s odletovou halou. „Mám pocit, že tu pořád dýchám jen letištní vzduch.“ Navíc okno pokoje vede pouze do vnitřního atria. „Připadám si jako v kobce. Žádné denní světlo, nic.“
Jak to přebít? Snadno. Dva roky od her v Londýně neházela na vrcholné akci. Až teď zase nasává její atmosféru. „Konečně správný adrenalin! Málokterý závod mě ještě rozruší. Ale právě kvůli takovým šampionátům to dělám.“
Barbora Špotáková a její poslední velký závod, zlatý olympijský v Londýně 2012.
Ten duševní koktejl stresu a natěšení důvěrně zná, přesto je vždy jiný, originální. Němka Obergföllová a Ruska Abakumovová, které náležely coby inventář k její kariéře, si vybírají mateřskou dovolenou letos, jiné soupeřky však dorostly. „Jsou mladé a kvalitní. To je dobře. Já taky začínám nanovo.“
Nový je též povrch stadionu Letzigrund. „Nalili na něj nějaký lak, je prý tvrdý jak blázen.“ Naživo ho okusí až v úterý, v pondělí vyrazila na stadion tréninkový. Ani to nešlo hladce.
Komisařka totiž žádala: Musíte na antidopingovou kontrolu. „Nemohla jsem se pomalu ani vysprchovat, nestihla jsem mítink týmu.“ Teprve oběd jí zase spravil náladu. Zvlášť dezert. „Výborná bublanina,“ rozzářila se.
Stříbro, bronz, relax... a zlato?
Dvakrát triumfovala na olympiádě, je mistryní světa, světovou rekordmankou, vítězkou Diamantové ligy. Zbývá evropské zlato. „Když se mě na něj pořád ptají, stává se z toho trochu strašák,“ přiznává. Ovšem letos ještě neprohrála!
Před dvanácti lety na „Evropě“ debutovala. „A skoro omylem.“ V Mnichově 2002 byla profesí ještě vícebojařka, ale nominovala se s oštěpem. Jan Železný jí půjčil tretry, hodila 57 metrů a vypadla v kvalifikaci.
„Lilo jak v třetihorách a my stáli v dešti do noci frontu a čekali, až nás Němci kvůli bezpečnosti prošacují.“ V obřím stanu si sedla k jídlu a najednou kouká: Támhle je slavná dálkařka Heike Drechslerová. „Já cucák a proti mně taková stálice!“
Barbora Špotáková se stříbrnou medailí z mistrovství Evropy 2006 ve švédském Göteborgu.
O čtyři roky později v Göteborgu 2006 už Špotáková útočila na zlato. „Tam se lámal chleba mé kariéry. Chtěla jsem ukázat, že umím velké závody.“ Překonala český rekord, spadlo z ní napětí, a když ji o 18 centimetrů přehodila Němka Neriusová, už nedokázala odpovědět.
„Jenže vzhledem k mé kariéře bylo vlastně lepší, že moje první medaile nebylo zlato, ale stříbro. Člověk se potom víc snaží.“
Barcelona 2010 byla pro změnu bronzová - a bolavá. Týden před závodem se praštila do lokte, házela a trpěla. „Až s odstupem času jsem tu medaili docenila.“
Barbora Špotáková na mistrovství Evropy v Barceloně 2010. V bolestech brala bronz.
Helsinky 2012 obětovala. Měsíc před olympiádou v Londýně raději odjela na dovolenou do Maďarska, kde si helsinské boje pustila v televizi. „Nelituju. V Londýně se mi ten odpočinek vyplatil.“
A nyní je tady. Curych 2014, stadion mnoha rekordů. Dopoledne by měl být kvalifikační limit 57,50 snadným úkolem. Ve středu dorazí autem partner Lukáš a syn Janek, Špotáková opustí „kobku“ a zabydlí s rodinou apartmán u stadionu. Ve čtvrtek vypálí na zlato.
Na 33letou ženu mladé atletky hledí jako ona kdysi na Drechslerovou. „Snad ze mě dostanou i strach, až tam vlezu. Zvlášť když vidí, že jsem dobře připravená.“
