Co vy na to?
Na co?
To je přece vaše legendární věta, vaše značka.
To je pravda. Mám rád holé věty a říkám to i svým kolegům. Otázka – to má být švihnutí bičem.
A jak jste přišel zrovna na tuhle větu?
Dlouhá léta jsem externě dělal sportovního redaktora, ale nesměl jsem být v televizi vidět ani slyšet. Vždy jsem v reportáži položil otázku, která se pak ustřihla. Ale jednou jsem to s drzostí sobě vlastní zkusil. Dělal jsem tehdy rozhovor s Pepíkem Chovancem a Láďou Vízkem a řekl jsem jen: "Dukla – Sparta 2:2, co vy na to?" Byla to moje první věta, která zazněla v televizi, a pak jsem ji používal často.
Teď stačilo, že Česká televize neodvysílala jeden závod, kde lyžař Lukáš Bauer zvítězil, a spousta lidí vás posílá do důchodu. Co vy na to?
Papež je starší, prezident je starší... Na důchod mám dost času. A hlavně celá tahle kampaň je vedena několika novináři a lidmi, kterým je Lukáš Bauer úplně ukradený. Nemyslete si, že to jsou fandové lyžování. To jsou lidi, kteří neustále nadávají a někoho urážejí.
Takže do penze se nechystáte.
Mě může poslat do penze pouze generální ředitel a moji kolegové, a myslím, že nikdo z nich to nemá v plánu, protože znají moje pracovní nasazení a moje kvality. Do penze půjdu, až budu starej. A kdy budu starej, řeknu já.
Na Facebooku proti vám dokonce založili i skupinu.
Já to nečtu, mně to je jedno. Jsem si jistý svou prací.
I poté, co jste se po Davis Cupu proslavil "bon Nadalem"?
(v pořadu Na slovíčko s tenistou Radkem Štěpánkem popisoval Ota Černý, že viděl celou Barcelonu popsanou nápisy Bon Nadal, z čehož vyvodil, že celá Barcelona věřila, že tenista Nadal vyhraje. Bon Nadal ovšem znamená katalánsky hezké Vánoce.)
Nápisy hezké Vánoce byly v Barceloně ve všech světových jazycích. Kromě toho tam bylo i Bon Nadal, pozor, mnohdy s fotografií tenisty Nadala! Všichni jsme tedy odjeli s přesvědčením, že to znamenalo něco ve smyslu Nadal je dobrý. Po Davis Cupu jsme udělali s Radkem Štěpánkem rozhovor, kde mě vzápětí opravil: "Pane Černý, buďte klidný, my všichni jsme si mysleli to samé. Jen náš fyzioterapeut, který umí katalánsky, nám řekl, že to znamená hezké Vánoce..." Nebyl to přímý přenos, ale záznam.
Mohl jste moment, kdy jste udělal chybu, vystřihnout.
Kdybych byl mazanej a chtěl bych švindlovat vůči divákům, tak bych to vystřihl. Byl to záznam. V životě by mě ale nenapadlo, že z toho bude takový poprask.
|
Když se v červenci 2002 stal šéfem sportovní redakce České televize, novináři do něj jízlivě šili: "Ředitel sportu by měl vypadat aspoň trochu sportovně." Nebo také: "Jako manažer se nikdy výrazně neprojevil." Sportovní redakce se po jeho nástupu nezhroutila. |
REPORTÁŽ O CHODNÍKU
Pro televizi pracujete už od roku 1969. Jak jste se v ní ocitl?
Původně jsem vystudovaný kantor, ale jsem velmi činorodý a cílevědomý člověk, odmalička vychovávaný ke sportu. S tátou jsem chodil od pěti let na všechna sportoviště v Kladně. Náš rituál byl: v sobotu volejbal, v neděli dopoledne házená žen, odpoledne fotbal a večer hokej. Po vojně jsem napsal Vítu Holubcovi, tehdejšímu zástupci šéfredaktora, dopis, že bych chtěl spolupracovat s Československou televizí. Pozval mě na schůzku a řekl mi, že v redakci je zavedený rituál, podle kterého musím začít jako externista. Dlouho jsem čekal, než mi dali nějakou práci. Pak jsem ji dostal, ale zvoral jsem ji...
ŘÍKÁ SE O NĚM...
Vyhodí tě po první otázce. Nenechá se vyfotit. A jestli jo, tak to nevydrží víc jak minutu, varovali mě kolegové. Buď jsem měl nesmírné štěstí, nebo to jsou pomluvy. Do rozhovoru se mu sice nejdřív nechtělo: "Nechci žádný rozhovor," bránil se do telefonu (bylo to v den, kdy se o něj v komentáři jízlivě otřel kolega Martin Komárek), ale nakonec kývl. O den později se nechal fotit plných dvanáct minut a rozhovor jsme přetáhli dokonce o půlhodinu. |
Reportáž o předávání medailí na učilišti v Novém Strašecí. Pak jsem točil reportáž o chodníku, který v Dřetovicích v rámci "akce Z" postavili fotbalisti a dostali za to kabiny. No a jednou mě Vladimír Vácha konečně poslal na hokej. Pamatuju si to jako dneska, byl to zápas Litvínov – Kladno a ten se mi povedl.
Ale do televize vás natrvalo stejně nepřijali.
V roce 1971 jsem vyhrál konkurz, ale nepřijali mě, protože jsem v roce 1969 odmítl vstoupit do strany. To byl můj škraloup. Jako externista jsem dál dělal fotbaly a hokeje, časem pak třeba Davis Cup, univerziádu ve Špindlu... Takových pět šest reportáží týdně.
To je docela dost. Přitom jste na plný úvazek učil fyziku na učňáku.
Taky jsem někdy švindloval, že jsem ze školy utekl. Měl jsem ale bezvadné kolegy, se kterými jsem se vždycky domluvil a vyměňovali si se mnou hodiny. Učil jsem hrozně rád, prima práce, spousta let. A těch známých tváří, co jsem odučil!
Koho třeba?
Herce Jana Révaie. Režiséra Igora Chauna, ten se učil výborně, chytrej kluk. Kladenského primátora Dana Jiránka, spoustu policajtů. Taky spartakiádního vraha Straku.
Vážně? Jaro 1985. Byl jste u toho, když si pro něj na učiliště ve Stochově přijela pražská mordparta?
Já osobně ne, dozvěděl jsem se o tom až od našeho pana ředitele. Ale vzpomínám si, že Straka s námi nacvičoval na spartakiádu, a když ho zavřeli, měli jsme pak v řadě díru.
V PĚTI ČÍSLECH
|
66 Vrátím se ještě k době, kdy jste začínal jako sportovní novinář. Je dnešní práce televizního reportéra hodně jiná?
Nebe a dudy, pane kolego! My jsme jezdili omlácenými dvanáctsettrojkami, kde šoféři vozili – nevím proč – plechy, do Chebu. Čtyři a půl hodiny tam, čtyři a půl hodiny nazpátek. Točilo se na filmovou kameru, devadesát metrů fi lmu, což vystačilo na deset minut záznamu. A protože fotbal má devadesát minut, museli jsme být s kameramanem neustále ve střehu. Stál jsem mu za zády a říkal: "Teď jeď! Stop! Teď jeď! Stop!"
Potom jste museli zpátky do Prahy...
Dvě a půl hodiny jsme čekali na vyvolání filmu, pak jsme to postříhali, namluvilo se to a šlo se domů. Dnes mají reportéři telefony, notebooky. Když mi tvrdí, že něco nešlo, tak jim říkám: "Kamaráde, do Chebu tě pošlu!" Na druhou stranu současní reportéři jsou mnohem vzdělanější, v redakci máme inteligentní lidi, kteří umějí i tři světové jazyky. To my mluvili německy a ještě špatně.
S JÁGREM NA VEČEŘI
Přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Někdy v té době jste trénoval malého hokejistu Jaromíra Jágra, ne?
Já ho netrénoval, byl jsem jen technický vedoucí družstva, který zajišťoval tréninkové hodiny, šatny, prostě servis. Trenérem byl Karel Beran, školník, bezvadný chlap. Pouze když nemohl, vedl jsem trénink já. Byly to báječné doby, a když se potkáme se starým panem Jágrem, rádi na ně vzpomínáme.
CO chystá
|
Vždycky byl o pět let napřed, i fyzicky na tom byl výborně. Zajímal ho jenom hokej a myslím, že dodnes ho zajímá jen hokej. Žádný alkohol, hrozně poctivý kluk, ostatní kluci v něm měli velký vzor. Každý chtěl být jako Jágr. I staří fotrové na ně hulákali: "Hraj jako Jágr!" Protože on to vzal, protáhl se kolem jednoho, druhého a dal gól. Když jsme pak jezdili se žáky na zápasy a někam jsme přijeli, do Písku nebo Tábora, lidi se chodili koukat jen na něj.
To byl tak výjimečný?
My jsme vychovali jen jedno družstvo, ale unikátní: Pavel Patera, Otakar Vejvoda, velmi často s námi hrál i František Kaberle. Celkem jsme vychovali devět ligových hráčů.
Jak se k vám Jaromír dnes chová, když vás vidí?
On je jediný, kdo mi odmalička tykal. Od prvního okamžiku mi říkal Oto, ale byl to slušný chlapec a naše vztahy jsou pořád stejné – přátelské.
Potkáte se s ním teď ve Vancouveru?
Doufám. Na olympiádě v Turíně jsme spolu byli na večeři dvakrát.
Jako malý hrál s Jaromírem i váš syn. Chtěl jste z něj mít taky reprezentanta? Nebo jste patřil mezi rodiče, co šlapou dětem po krku?
Myslím, že tomu sportu rozumím, a věděl jsem, že syn to dotáhne maximálně do ligy. Že by se tím živil, to ne. Preferovali jsme vzdělání a vyšlo to – vystudoval FTVS, obor manažerství a trenér hokeje a myslím, že to dopadlo docela dobře.
|
Jako učitel a externista sportovní redakce ČST se v součtu neměl finančně špatně. I mezi tehdejšími sportovními novináři měl pověst snaživce. Přesto listopadový převrat v roce 1989 přivítal. "Moje maminka se na to těšila celý život, protože jí komunisti v osmačtyřicátém vzali nejen majatek, i styl života. Dřív měla modistický salon a byla to dáma. Pak musela dělat uklízečku," říká Černý. I on si myslel, že se se změnou poměrů konečně stane napevno sportovním reportérem... |
Rok 1990, neznámý Ota Černý moderuje nedělní politický pořad Co týden dal. Jak k tomu došlo?
Po roce 1989 jsem se hlásil v redakci sportu, že už padly moje kádrové problémy, měl jsem slíbené volné místo, ale vzali někoho jiného, a tak jsem se přihlásil do redakce zpravodajství. A zase jsem začínal, točil jsem o tanci lambada a že někde vykopali jámu a zase ji zaházeli. A do toho přišel Petr Krul, tehdejší šéfredaktor, že viděl někde ve světě nedělní diskusní pořad, a tak vznikl Co týden dal, kde jsme začínali s Jozefem Hübelem. Říkali nám, ať jsme klidní, že uděláme tři besedy a pak to sfoukneme. Jenže to trvalo osm let a sledovanost byla zpočátku osmdesát procent!
Vzpomenete si na první vysílání?
Když jsme zvali první politiky, nevěřil jsem, že přijdou. Pozvali jsme jich sedm a sedm jich přišlo! A když se vysílalo počtvrté, najednou začaly od pondělí zvonit telefony, jestli nemáme místo a jestli by nemohli přijít.
Kdo politikům telefonoval, když jste je zvali?
Já sám, osobně. Tenkrát fungovala zvláštní linka, která zbyla snad ještě po komunistech. Zavolali jste, tuším 2136, a oni vás přepnuli, kam jste potřeboval. Politiky jsme volili podle sebe, ředitel Ivo Mathé a jeho kolegové byli noblesní lidé, nikdy nám nenařizovali pozvěte toho nebo onoho. A politici se k nám chodili přít, nikoliv hádat a podrážet.
Dnes mají politici ve zvyku vyhrožovat, že odejdou, vymiňují si, s kým budou a nebudou ve studiu. Vám nikdy nikdo z vysílání neodešel?
Jednou málem. Kladenský hokejista Eda Novák se mnou uzavřel sázku: Když ti někdo odejde ze studia, máš u mě basu šampaňského. Při diskusi o vodním díle Gabčíkovo-Nagymaros byl ve studiu i stavitel přehrady Július Binder, kterého Zuzka Bubílková něčím tak vytočila, že řekl: "A viete čo? Já odchádzam!" Jenže ona na to: "Tady zůstanete!" A já se té basy šampaňského nedočkal.
