Je to už 19 let, co se objevila na svém prvním mistrovství světa. "Tehdy jsem byla jedna z nejmladších a ze všeho jsem měla oči navrch hlavy," vzpomíná Soňa Bernardová. "Když se člověk v tehdejší soutěži figur umístil v první padesátce nebo stovce, byl to nečekaný úspěch."
Nyní má sedmatřicetiletá akvabela brněnské Tesly na kontě šampionátů devět, k tomu zvládla čtyři olympiády. "Když jdu kolem bazénu, tak se zdravím s trenérkami, se kterými jsem předtím závodila. A francouzská sólistka, co skončila těsně přede mnou, by pomalu mohla být moje dcera," usmívá se Bernardová.
Přestože má za sebou úctyhodnou kariéru, v níž vystřídala čtyři partnerky, nepřestává se posouvat vzhůru. Minulý týden obsadila v závodech jednotlivkyň 11. a 12. pozici, v párech skončila s Alžbětou Dufkovou na 11. (český rekord) a 13. příčce. "Tyto výsledky znamenají pro české synchro obrovský posun. Zúročila se léta naší společné dřiny," těší brněnskou právničku.
Na olympiádě jste skončily čtrnácté. Jak náročné je posunout se v hierarchii akvabel o příčku nahoru?
Je to obrovský boj. Každý stát je nějak zařazený a musí přesvědčit rozhodčí, že udělal něco navíc a jinak. Je potřeba skoro létat nad vodou, abyste dokázali, že jste o příčku nebo dvě lepší. V tomto ohledu je synchronizované plavání hodně zaškatulkované a musíte dlouhodobou prací ukázat, že si své umístění zasloužíte.
Rýsuje se vám další postup?
Na to je třeba se podívat spíš optikou Bětky Dufkové, která se pomalu dostává do životní formy a má kam stoupat. Co jsem se já za ta léta naučila, to jsem se snažila jí předat a naučit ji, a tím posunout i celý tento sport u nás. Myslím, že výhled na vyšší příčky tam je, ale taky je třeba vědět, že se bojuje proti zemím s velkou tradicí a neporovnatelnou základnou akvabel. Zatímco u nás jsou jen dva bazény s olympijskými parametry, jenom v Barceloně jich je deset.
Co jste říkala tomu, že zlaté Rusky přišly s metalovou hudbou?
Nikdo jim nemůže upřít originalitu, ale ony si to zároveň mohou dovolit. Je pravda, že ta hudba byla příšerně rychlá na to, aby člověk každý tón vyjádřil pohybem, ony to přesto zvládly. Jejich sestava byla neuvěřitelně nabušená, rychlá a člověku se tajil dech, že něco takového dokážou zaplavat. Na druhou stranu nevím, jestli je to nejsprávnější trend, protože když Španělky plavaly na tango, tak to člověka úplně sebralo jako umělecký zážitek. Rusky byly super po technické stránce, ale za srdce mě mnohem víc vzalo tango.
Vy jste o podobném revolučním kroku nepřemýšlely?
Taky jsme zkoušely novou hudbu, ale snažíme se, aby to nebylo až moc. Když se chceme posunout, tak se pořád musíme vejít do vkusu rozhodčích, kterým je padesát šedesát let, takže jsou to takové postarší dámy. Mají to trochu jako odpolední dýchánek, při kterém se chtějí podívat na něco hezkého. Takže si při novinkách musíte dávat pozor, abyste nešlápli vedle.
Na velkých akcích se pohybujete už dvě desítky let. Najde se víc aktivních akvabel ve vašem věku?
Teď už jsem byla nejstarší, ale ještě před několika lety plavalo víc závodnic po třicítce. Ve figurách byl kladen větší důraz na techniku a ta se nedá naučit ze dne na den, stejně jako se v tenise nenaučíte perfektní úder ze sezony na sezonu. Je potřeba tisíce a desetitisíce opakování, než získáte potřebnou techniku.
Cítíte, že se s roky pořád zlepšujete?
Sama sebe nemůžu hodnotit, ale můžete to vzít podle výsledků (smích). Náš sport se za ta léta obrovsky posunul v rychlosti provedení prvků i kreativitě, ale myslím si, že držíme krok. Díky spolupráci se Stephanem Miermontem (francouzský choreograf) a jinými světovými trenéry se učíme nové prvky, snažíme se zařazovat originální věci. Stephan se pohybuje po celém světě a zachycuje nové trendy, které zároveň dokáže v našich sestavách prodat tak, aby to na nás dvou vypadalo co nejlíp.
Čím to, že jste vydržela tak dlouho?
Ani nevím. Možná je to tím, že si to člověk neplánuje jako pětiletky, ale dělá věc, která ho baví. Říkala jsem si, že i kdybych přestala závodit, tak bych si stejně chodila zaplavat. A když už to má člověk naplavané a naučenou techniku, tak to jenom zúročí. Taky jsem našla tým lidí, který to pořád někam táhne. Kdyby se třeba v jistém okamžiku neobjevila Alžběta Dufková, tak už třeba neplavu, ale daly jsme dohromady pár a jsme i dobré kamarádky.
Jak vlastně funguje vaše soužití?
V každé dlouhodobé spolupráci se vyskytnou nějaké chvíle, kdy si potřebujete něco vyříkat. Zvlášť mezi ženskýma. Ale Bětka je obrovské sluníčko, všechno vidí růžově, to spíš já jsem taková pesimistka. Naše spolupráce je výborná. Pomáhá k tomu i reprezentační trenérka Libuše Zídková, která nás dokáže usměrnit.
Vaše kolegyně je o čtrnáct let mladší. Je znát generační rozdíl?
Samozřejmě. Já mám svou právnickou praxi, Bětka zase žije studentský život, takže máme třeba období, kdy má zkouškové a je všechno náročnější. Ale plaveme spolu už sedm let a funguje to.
Jste ve vašem páru šéfkou?
To se musíte zeptat Bětky (smích). Ale spíš se doplňujeme a střídáme. Já už toho mám po celém dni v práci občas plné zuby, takže si jdu na trénink odpočinout a uvítám, když se vůdčí role ujme trenérka nebo Bětka. Ale jsou dny, kdy tomu zase dávám svoje impulzy.
Roste za vás nějaká nástupkyně?
Teď máme novou naději z Olomouce Elišku Skácalovou, která se postupně zaučuje. Věřím, že už třeba příští rok poplave nějakou sestavu s Bětkou. Pro mě to není nic, co bych musela. Je to pro mě hlavně radost, a pokud jsou výsledky, tak proč nepokračovat. Ale zase to nemůžu táhnout do čtyřiceti.
Olympiáda v Riu vás neláká?
Láká, neláká. Jsou to tři roky, a kdoví, co bude. Já nejsem typ, který by si řekl, že teď bude tři roky dřít kvůli Riu. Člověka to musí bavit, těšit se z nové sestavy a dávat do toho kus srdce. A třeba to rozhodčí uvidí.
