V českobudějovickém Domě umění se snaží prostřídávat různé druhy výtvarného umění. Tak se do jeho prostorů čas od času dostává i sochařská produkce, která, popravdě řečeno, dnes nemá na růžích ustláno. V době zostřeného vnímání plošných obrazů všeho druhu (nejvíce zásluhou televize a internetu) se cit pro prostor a jevy v něm poněkud vytrácí. Sochaři jsou na tom ještě hůře než například malíři, a to už je co říct. Avšak možná, že právě současná výstava Jindřicha Zeithammla může, alespoň dílčím způsobem, úděl soch proměnit. Používá totiž prudkého útoku na lidské smysly. Přitom však nepřestává být kultivovaná. Zeithamml se narodil roku 1949 a dnes patří k nečetné skupince osobností, které se nezbavily tradičního pojetí sochy a přitom nadále oslovují. Proto je také pedagogem mladých sochařů na pražské Akademii výtvarných umění. Pro vlastní tvorbu si již dlouhou dobu vybírá z jednoduchých tvarů, z jejichž kombinací vytváří díla na zem, ale také k zavěšení na zeď. Českobudějovická výstava, zabíhající vcelku hluboko do historie a začleňující díla rozličných rozměrů, je v první řadě velmi chytře naaranžovaná. Velká díla v ní mají dostatek prostoru, takže mohou vyznít vskutku monumentálně. A vzniklý efekt je následující: některá díla se stěny "drží", jiná se vzpínají proti nám a nabobtnávají svými vypouklými stěnami, až se "zcela uvolňují" do prostoru. Především zásluhou odrazů na zlatavých površích se zdá, že vyzařují teplé světlo. Pocit, že Zeithammlovy sochy jsou světelnými zdroji, zesiluje i časté opakování oválných motivů. Vždyť jsme na ovál zvyklí u dvou nejznámějších zářičů světa - slunce a žárovky. Výstavu zaplavuje dojem oslňující exkluzivity. Přitom čtverečky "zlatých" plátků, pečlivě nanášených na povrch, neustále upozorňují na rukodělné zhotovení, na to, že se jedná o lidská díla. Vzbuzují podobný pocit, jaký na nás doléhá uvnitř barokního chrámu. Setkáváme se s pracně vytvořenými sochařskými objekty, řekněme s klasikou. Cestu k nim by proto mohli mít snadnější lidé, kteří hledají oázu tradice, stability a klidu. Ale zážitek světla je tak silný, že tato kritéria odsouvá na druhou kolej. Zeithammlova díla přináší zážitek vůbec všem, co rádi vidí. Jeho přenos do prostoru pak může přinést zjištění, o jaký pocit (být s tím, co vidím, na tomtéž místě) se v našem intenzivním styku s plochami neustále ochuzujeme.
23. září 2000
