Veronika Vítková stála u hrazení, potichu, čekala. Pokusila se zlehka usmát. „Ale není to upřímný úsměv,“ ujistila vzápětí.
Loni rozjela smíšenou štafetu na prvním místě, tentokrát po třech dobíjeních vleže a dvou vestoje předávala dvanáctá, s minutovou ztrátou. „V přípravě na Pokljuce byla střelecky dobrá. Ten nápor na nervy je však ve štafetě příliš velký,“ říkal kouč Rybář.
Ne, nebyl to ani zdaleka takový střelecký propadák jako v Canmore, kde obkroužila při smíšené štafetě tři trestná kola. Za 0+5 střílela ve čtvrteční smíšené štafetě například i slavná Finka Mäkäräinenová. Až na třetí dobití se vstoje zachraňovali domácí Tarjei Boe, nebo Francouzka Bescondová z vítězného týmu. Přesto smutek ve tváři české biatlonistky, která tolikrát v minulosti štafetu naopak podržela, až příliš zřetelně odrážel její aktuální pocity.
Veroniko, máte za sebou...
(sama hned doplňuje) ...další pokaženou štafetu. A to není právě důvod k úsměvu.
Jak vám teď je?
Blbě.
Ostatní z týmu se vás snaží podržet. Stát se to přece může každému.
Ale mně už se to stalo opakovaně. V Canmore a znovu i tady. Minout z pěti terčů jeden, to by ještě nebylo tak hrozné, kdybych to potom dobila hned napoprvé. Jenže už při ležce jsem tam bohužel bojovala až do poslední rány.
V čem se stala chyba?
Nevím. Kdybych to věděla, tak ji nedělám. Vážně nevím, nemám tušení.
Bylo při dobíjení obtížné zůstat v klidu, abyste nakonec nemusela stejně jako v Canmore na trestné kolo?
Hodně těžké. Snažila jsem se to dokončit v co nejkratší době. Naneštěstí se mi to nepovedlo. Po druhé dobíjené ráně vleže jsem si byla jistá, že spadla. Zavřela jsem už klapku a pomalu se zvedala – a pak koukám, že musím dobíjet dál.
Trenéři ujišťovali, že v tréninku byla vaše ležka v pořádku.
Tam byla dobrá. Jenže v závodě jsem bohužel ten trénink nedokázala prodat.
