U vás ve Slovinsku sportovní týmy takové legrácky nevymýšlejí?
Kdepak, u nás se to nedělá. Až přijedu domů, zavedu to tam a budu průkopník. Pionýr.
Byl jste nervózní, když jste měl před publikem tančit?
Pro mě je tréma pozitivní věc. Byla i před tanečkem, ale trochu jiná než před basketem. Dělali jsme to pro lidi, dali jsme do toho svůj čas a myslím, že to bylo úspěšné.
Je výjimečné, jak jsou Válečníci semknutí s fanoušky?
Hráči tady dýchají s fanoušky a fanoušci s hráči. Je to na daleko vyšší úrovni, než jsem byl zvyklý. Mám toho za sebou dost, abych to mohl posoudit. Mít takové fanoušky při zápase za zády, to je neuvěřitelný pocit. Moc si toho vážíme. Tohle mi ještě žádná sezona nenabídla.
Má Děčín i další důvody, proč je vysněnou basketbalovou adresou?
Ano. Za 12 let profikariéry jsem nezažil to, co zažívám v Děčíně. A to neříkám proto, že za Válečníky hraju. Tady se to dělá jinak, upřímněji. Fakt jsem rád, že jsem toho součástí. Mám vzpomínky na celý život.
V čem je to v Děčíně upřímné?
Po zápase se stává, že hráči jdou za rodinami, za svými věcmi. Tady zůstávají, dají si večeři, pivo, všechno si řeknou z očí do očí. Co si myslí, co mají změnit. Ti borci tak nečiní z donucení, ale proto, že chtějí udělat tým lepší. I já chci mít s každým čistý stůl, to se mi strašně líbí. Proto vedení a trenér vybírají hráče, kteří tu upřímnost unesou.
