„Připadám si tu jak u brány do pekla,“ zasměje se pod tribunami Eva Puskarčíková. „Tak snad mě odtud nevynesou na vidlích.“
Michal Šlesingr, ve 33 letech pamětník českého týmu, vzpomíná na časy, kdy zde coby žák i dorostenec závodil v běhu na lyžích. „Jednou jsem dokonce nestihl start.“
Tehdy tu byl malý stadion.
Bez střelnice. Bez kolosu tribun.
„Zato teď je to pořádné kolbiště,“ vzhlédne ke kovové konstrukci Šlesingr. „Půjde o pořádný masakr. Na to se snad ani nedá připravit.“
S biatlonem toho přitom už i ve Vysočina Aréně zažil dost. Premiéru Světového poháru v roce 2012, při které byl ještě poněkud svázaný. Mistrovství světa 2013, kdy ho onemocnění vyhnalo z tratí. I další Světový pohár v únoru 2015, kdy jej na pátém místě ve sprintu dělilo jen 0,4 vteřiny od stupňů vítězů.
Ví, co tady dovede hučící dav, o němž i fenomén Martin Fourcade říká: „Nejsem si jistý, jestli bych našel odvahu stoupnout si mezi těch 30 tisíc Čechů na tribunách.“
NA TRÉNINKU. Michal Šlesingr v Novém Městě.
S povzbuzováním tohoto davu se však musíte naučit zacházet.
Startujete a provází vás příboj nadšení fanoušků.
„Je hrozně těžké nepřepálit to v takovém kraválu hned na první stovce metrů,“ říká Šlesingr. „Také na trati se pak musíte držet na uzdě a nenechat se vyhecovat, jinak sotva dolezete do cíle.“
Najít míru, kdy vás povzbuzování pozitivně vyburcuje, v tom je klíč.
Při předchozím poháru v Novém Městě experimentoval Šlesingr se špunty do uší. Brzy však od nich upustil.
„Bylo to až nepříjemné. Hrozně jsem pak vnímal sám sebe. Srdeční tep, dech, všechny vnitřní procesy mi najednou v hlavě rezonovaly.“
Rozhodl se, že radši bude soupeřit s rachotem zvenčí, než aby vnímal na střelnici, jak je zadýchaný.
Se špunty i bez nich však měl tehdy potíže, aby v křiku diváků slyšel zprávy o časových odstupech na soupeře, které jim předávají trenéři u trati.
„Na to jsme si už zvykli, že v Novém Městě jezdíváme závody bez informací. Naštěstí je teď podél trati nainstalováno víc videostěn. Občas něco vyčteme i z nich.“
Na střelnici se tady naopak Šlesingr cítí lépe než při podobně hlučných závodech v německých centrech Ruhpoldingu či Oberhofu.
„Tam se kravál řídí hlavně německými závodníky. Přijedu na střelnici společně s Němcem a lidi křičí podle rytmu jeho ran, který nemusí ladit s mým střeleckým rytmem. Začnou jásat třeba ve chvíli, kdy spouštím ránu, a vyvedou mě z koncentrace.“
V Novém Městě má český biatlonista jistotu, že dav se bude mnohem víc řídit podle něj.
Dorazí na střelnici a tribuny ztichnou v očekávání. „To ticho můj mozek pobere mnohem líp než rachot. Jde o klidnější vjem.“
Vystřelí, trefí, ozve se jásot.
Nebo se ozve zklamané „áách“.
„Což mě ale nezaskočí, protože v tom případě udělám ještě dřív ááách i ve své hlavě.“
Rytmus ran a výkřiků s sebou rozhodně bude víc ladit. „Jen se nesmíte snažit pokažené rány zbrkle zachránit a předčasně se ždímnout,“ připomíná.
Rutinér, jakým je on, by to mohl zvládnout.
