Mezi profesionály jsou velmi rozdílné povahy a právě při hře se jejich charaktery projevují nejvíc. Někdo se své emoce snaží skrýt, jiný je krotí méně. V zásadě bychom mohli říct, že hráči z "Evropy" jsou mnohem otevřenější a přístupnější než ti zpoza velké louže.
Pohoda - půl zdaru
Ale i zde nacházíme výjimky. Dostat se do blízkosti Colina Montgomerieho není vůbec jednoduché a vlastně to ani není vítané. Jeho sveřepý výraz ve tváři je dostatečným důkazem, že tento Skot si jen tak někoho k tělu nepustí. V průběhu turnaje se občas se zdá, že ho více zajímá dění mezi diváky než na samotném hřišti. Pokud by snad viděl, že se během jeho přípravy na ránu někdo vrtí či pohybuje, je schopen takového neposedu zpražit pohledem, který zabíjí na místě.
To mladý Ir Rory McIlroy je na tom úplně obráceně. Velmi často bývá spatřen, jak se trpělivě podepisuje zástupům fanoušků a rozdává úsměvy na všechny strany.
Ani v turnaji samotném to není žádný suchar. K dobrému výkonu potřebuje i pohodu ve flightu v podobě příjemného klábosení. Takže při pohledu na startovní listinu úvodních dvou kol letošního The Open Golf Championshipu mohl být spokojen – Anthony Kim je zárukou, že si má s kým povídat.
Právě tato vycházející americká hvězda je zářným příkladem toho, že dobrá pohoda a dobrý výsledek mohou jít ruku v ruce. Ne vždy, ale občas ano. Kim je jedním z Američanů, oblíbených mezi fanoušky ve Skotsku. Dokonce je ochoten i v průběhu hry projít špalírem lidí a plácnout si s nimi. To je gesto, které se cení na obou stranách Atlantiku.
Do třetice všeho jiného
Woods, Išikawa a Westwood. Toto zajímavé spojení hráčů, kteří mají také hodně rozdílné přístupy ke hře, do jednoho flightu, přineslo už ve čtvrtek velký kontrast. Vidět Tigera Woodse zblízka je pohled, který zamrazí. Nesmírné soustředění a dokonalé oproštění od okolního prostředí je na světové jedničce velmi znát. S trochou nadsázky by se dalo říci, že kolem právě prošla kamenná socha s Woodsovou podobou.
Vůči hráčům však není tak nepřístupný a v průběhu hry se do hovoru sem tam pustí. Ostatně je to jakási společenská povinnost. Rjo Išikawa naopak působí velmi nejistě a zakřiknutě. Je to pochopitelné. Ocitnout se v sedmnácti letech v takové společnosti, to by vzalo slova z úst i mnohem výřečnějším. Navíc zde působí také jazyková bariéra, protože mladý Japonec anglicky moc neumí.
A co Angličan Lee Westwood? Po hřišti v Turnburry se pohybuje se zarputilým výrazem, ale pokud ho potkáte v zákulisí - změna! Je to velmi pohodový a příjemný člověk. Prostě: co hráč, to originál.
Ztraceno v akcentu
Naprostým miláčkem skotského publika je - hleďme - Američan. Tom Watson, legenda, pětinásobný vítěz The Open. Cítí se zde jako doma a netají se tím, že britský major u něj patří na žebříčku turnajů na první místo, a diváci ho přijímají jako vlastního. Jen sám hráč se občas musí pousmát, ani po tolika letech není vždy schopen zdejšímu těžkému akcentu porozumět. Ale to nakonec nevadí.
The Open Golf Championship je nejen o hráčích, ale také o divácích, o vynikající golfové atmosféře. Ať už sledujete dění na hřišti či v zákulisí, musíte mít pocit, že jste na tom nejsprávnějším místě v ten nejsprávnější čas. A nic na tom nezmění ani odmítnutý rozhovor či nepodepsaný suvenýr.
