Má i svého krále, Christiana I., příjmením Prudhomma, který říká: "Tour je místo, kde se cokoliv může stát." K čemuž jeho pravá ruka, ředitel závodu Jean-François Pescheux, přidává: "Tour je stát na kolečkách. Máme vlastní policii, vlastní poštu, vlastní banku. Máme vše, co potřebujeme."
Mám paměť jen pro cyklistiku, říká hlasatel
Stálé obyvatelstvo Tour tvoří 4 500 osob ve 2 400 vozech a na 198 kolech (pokud nepočítáme ta náhradní).
Ti všichni se den co den přemisťují po trase závodu: týmy, organizátoři, média, reklamní karavana a mnozí další. K tomu připočtěte tisíce lidí, kteří pomáhají vytvářet Tour v jednotlivých městech, třeba 9 000 policistů. A nekonečný zástup diváků. Nikdo je nespočítá, jen odhady existují. Letošní jsou rekordní: 15 až 20 milionů lidí podél trati!
Je to barvité panoptikum postav a postaviček – slavných, podivných i originálních. Od čestného hosta, belgického krále Alberta II., přes Miss Francie po staršího muže, jenž den co den 100 metrů před cílem ukazuje vozům z konvoje, že musí odbočit z trati.
Je tu i kouzelník. Šlape ve žlutém trikotu a černém fraku na kole po sponzorské vesničce, předvádí pantomimu a vypouští mýdlové bubliny. Můžete potkat 47 příslušníků republikánské gardy ve vysokých holínkách, kteří za normálních okolností chrání prezidenta Sarkozyho, ale po tři týdny v červenci ochraňují Tour.
Nebo narazíte na malého, poněkud tělnatého italského novináře Giovanniho Muru, který nepochopil evoluci, jako jediný píše své články na psacím stroji a pak volá do redakce, aby je písařkám nadiktoval.
Jiný muž se stal hlasem Tour. Daniel Mangeas na kole seděl, jen když v roli pekařského učně kdysi rozvážel bagety. O cyklistice ale dokáže mluvit. Hodně mluvit. Už posedmatřicáté je spíkrem závodu.
Když řečník Mangeas mluví, je to lavina, žádné pauzy, žádné zadrhávání. "Říkají mi pojízdná encyklopedie," směje se. Zná životopisy i výsledky slavných cyklistů i domestiků, kteří dojíždějí v hloubi pole. Přitom nepotřebuje žádné poznámky.
"Má příprava? Hodně čtu a při tom si vše očima fotografuju. Mám výbornou vizuální paměť." Už učitel na základní škole se divil, jakou má schopnost pamatovat si. "Nula chyb v diktátu, ale katastrofa v gramatickém rozboru. Teď, když mě manželka pošle do obchodu, abych koupil tohle a tamto, zapomenu polovinu věcí. Já mám paměť jen pro cyklistiku."
Na startu etapy dvě hodiny představuje všechny cyklisty, kteří se přicházejí povinně podepsat na pódium. V cíli kropí diváky popisem posledních 50 kilometrů.
Kromě Tour zvládne ročně dvě stovky závodů. "To víte, že mě někdy bolí pusa," potvrzuje. "O hlas musím pečovat: jogurt, sýr, med, někdy sklenka červeného, ale s tím to nepřeháním. A večer radši už skoro vůbec nemluvím."
Na kolotoč Tour naskočil v roce 1974, od té doby nechyběl ani jednou. "Mým idolem byl trojnásobný vítěz Louison Bobet, protože byl z Bretaně a já jsem ze sousedního kraje," povídá Normanďan. "Rodiče mi později říkali, že mé první slovo po máma a táta bylo Bobet."
V jeho občance stojí: věk 61. "Ale v hlavě je mi pořád třicet," ujišťuje. "Chtěl bych v roce 2013 zažít stý ročník Tour. Ta by byla moje čtyřicátá a byl by to krásný způsob, jak uzavřít můj vlastní okruh."
C´est le Tour. To je prostě Tour
Ač jsou Francouzi bohémové, Tour by chtěli pořádat s německou precizností. Dokonce i když dvě stovky diváků uvíznou u cíle na kopci v Les Rousses, kde se parný den mávnutím kouzelného proutku proměnil v apokalypsu s krupobitím, organizátoři se o promoklé a promrzlé fanoušky (včetně matek s dětmi, dokonce i s jedním dvouměsíčním) postarají. Druhé patro tiskového střediska promění v dočasné evakuační středisko a roznášejí čaj i veškeré teplé oblečení a tepelné fólie, které mají po ruce.
Tisková střediska Tour jsou ve školních tělocvičnách, v přednáškovém sálu policejní akademie, v někdejší tovární hale hornického centra, jak se kde najde kryté volné místo poblíž cíle.
Čas od času není žádné prostranství k mání dost blízko, jako v lázeňském Spa, a tak když vám o minutu ujede shuttle, běžíte dva kilometry do cíle (a vzápětí utíkáte vedle kola Romana Kreuzigera, který od cíle ujíždí k týmovému autobusu).
C’ est le Tour. To je prostě Tour, usmějí se Francouzi. Tady se dějí nepředvídatelné věci.
Třeba když si jedenáctičlenný štáb pracovníků servisu Škody, který má pojízdnou dílnu u cíle každé etapy, láme hlavu nad vozem jednoho z organizátorů.
"Pořád jsme dumali, proč to auto nejede. Přezkoušeli jsme všechny řídící jednotky a nic. A nakonec zjistíme, že pán natankoval místo nafty benzin," líčí Radek Beran. Po krupobití v Les Rousses museli opravovat hned tři zničená auta. "A v Pyrenejích jeden organizátor nedobrzdil do svodidel, celý předek má rozbitý."
Pro motoristy vydává Tour své vlastní zákony. Zatímco běžně mají řidiči ve Francii povoleno 0,5 promile alkoholu v krvi, pro ty z konvoje Tour platí: ani promile, jinak letíte!
I o tom si přečtete ve sbírce mimořádných pravidel, kterou na startu obdržíte. Stejně jako o povinnosti, že každé vozidlo z konvoje musí být vypulírované a že na trase panuje přísný zákaz jízdy v protisměru.
Když ho Mario Agostini, tiskový mluvčí stáje Kaťuša, během 3. etapy poruší a vrátí se 30 metrů zpět k občerstvovací stanici, dočasně jej vylučují z konvoje! A když komisař závodu překročí na uzavřené a prázdné silnici povolenou šedesátku o 20 km/h, je bez pardonu vyhozen. Organizátoři vylučují z Tour sami sebe. C’ est le Tour.
Při celém tom valivém pohybu Francií spíte tam, kde seženete postel. Což bývá při té mase lidí problém, byť se snažíte zajistit vše v dvouměsíčním předstihu. Po dojezdu v Guegnonu musíme 40 kilometrů za město do hotelu Formule 1, v Morzine je nejbližší cenově přijatelný hotel až za horským průsmykem, na první pohled uprostřed alpského klidu – kdyby po sedmé ráno nezačal pod okny pracovat bagr. V Bagneres-de-Luchon se nakonec ukáže jako jediná možná varianta stan. U nejbližšího kempu však visí cedule "Máme plno".
Hraj, Yvette, hraj
Mládež z reklamní karavany toho moc nenaspí, vstává už o šesté. Dvě hodiny před startem pelotonu se vydává na trať, barvité procesí osmi desítek povětšinou alegorických vozů, kde se na odkrytých korbách za jízdy vlní tanečnice, připoutané skobou a lany ke karoserii, zatímco další dívky vrhají do davů reklamní předměty sponzorů, případně sprchují fanoušky sponzorskou minerálkou. To vše v 38 stupních, šest hodin v kuse!
Jednadvacetiletá Mathilde Chevalierová-Dangaisová jede ve Škodě Yeti s obřím sněžným mužem z plyše na střeše. Na kole nejezdí, po prázdninové brigádě však s nadšením sáhla.
"Možná že s únavou jsme na tom stejně jako závodníci. Ale lidi na nás mávají, na autech hraje hudba, tancuje se, to je fajn, ne?" usoudí. Ani v cíli pro ni pracovní doba nekončí. "Večer musíme uklidit a umýt auto, připravit dárečky, škodovácké kloboučky. Za etapu jich mezi lidi rozházíme kolem čtyř tisíc."
Reklamní karavana Tour letos slaví osmdesát let existence. Zlatou éru zažila v 50. letech, před nástupem televize, kdy stvořila i legendu, Yvette Hornerovou. Její tehdejší vůz, pomalovaný Citroën Traction Avant, z jehož střechy den co den hrála v karavaně na akordeon, parkuje nyní coby připomínka zašlých časů u startu každé etapy.
"Tour ze mě udělala známou tvář," vzpomíná sedmaosmdesátiletá Hornerová dnes. "V cíli jsem měla leckdy nos plný komárů a často jsem byla špinavější než vítěz etapy! Když pršelo, chránilo mě před deštěm jen sombrero. Jednou zůstaly všechny knoflíky na nástroji němé, vlhkost je vzpříčila dovnitř."
Stála na střeše, opřená o stoličku, v ruce nástroj, který vážil bezmála 15 kilo. "Hrála jsem bez ustání. Nepřestala jsem, ani když jsme stoupali do průsmyků nebo sjížděli z kopců. A večer jsem pak hrála s orchestrem až do dvou do rána."
Diváci u trati jí za písničku házeli panenky, květiny i čokoládové bonbony. Závodníci byli kamarádi, vždyť v hotelích jim hrála na přání u večeře. Když při etapě zastavil její řidič u pumpy pro benzin, hned se kolem vozu seběhli lidé. "Říkala jsem jim: Nechte mě vydechnout! A oni odpovídali. Odpočívej, Yvette, odpočívej, ale se svým akordeonem! Jen hraj! Neměla jsem minutku klidu. K obědu jsem si musela vystačit se sendvičem."
Dostávala nabídky k sňatku, údajně i od jistého prince, jehož jméno mezitím zapomněla. "Vznešený text ukončil slovy: Umožním vám, abyste se stala opravdovou princeznou. Nikoli královnou operety, ale královnou akordeonu." V roce 1965 v karavaně skončila, už ji přemohla únava. Plakala potom dojetím. "Jen si to představte: Jedenáct Tour jsem jela! Když jsem oslavovala milion prodaných desek, slavný Anquetil se vrátil z dovolené v Portugalsku, jen aby to oslavil se mnou. A jindy přijeli s Bobetem na večeři až k nám do Nogentu."
V 87 letech dávno nemá havraní vlasy, obarvila si je do ruda. Příležitostně však stále hraje. "Každý den dělám svou prstovou rozcvičku, abych se udržela ve formě. Kdybych mohla, ráda bych na Tour pracovala znovu. Ale vůbec ne kvůli slávě. Jen pro radost."
Tour, když k ní přičichnete, se vám dostane pod kůži. Paní Yvette není výjimkou.
