Má také kořeny v Mladé Boleslavi, kde nyní působí Slovanka. A v Trutnově, odkud pochází jeho manželka. To jsou další dívčí basketbalová města, se kterými Strakonice bojují o pocty.
Kdy jste se rozhodl, že vstoupíte do strakonického klubu?
To už je hrozně dávno a rok si přesně neuvědomím. Mám to spojené s dobou, kdy se za mnou na Hlubokou přestěhovala rodina. Předtím jsem tu tři roky pracoval. Vím, že moje dcera Lucie začala ve Strakonicích chodit do sedmé třídy. Takže je to tak devět let. To jsem s basketbalem koketoval. Jako prezident jsem do klubu vstoupil o dva roky později.
Co vás basketbal naučil?
Potkal jsem se s ním už dříve, když ho moje manželka hrávala vrcholově v Trutnově. Ještě jako dorostenka. Pak jsme se vzali. Čekali jsme dceru a manželka s basketem skončila. Jinak byl můj sportovní zájem celý život lední hokej. Basketbal mě v organizační funkci naučil to, že ne vždy je sport úplně čistá hra.
V čem není čistý?
Byl jsem překvapený spoustou zákulisních věcí, které jsem musel překonat. Obrovských snah prosadit se na organizačním poli i u lidí, kteří na to evidentně neměli, nebo spíš z toho něco chtěli mít. To pro mě byl poznatek, o kterém jsem nevěděl. I když jsem se pohyboval v byznysu, ale v jiné oblasti, v lesnictví. Tohle mě hodně překvapilo.
Můžete to rozvést?
Konkrétně hovořit nechci. Spíš bych uvedl obecné věci, se kterými jsem se potkal. To je v oblasti organizace, která se toho sportu týká. Leckdy není prvotní zájem o ten sport, u kterého jsou, ale o to, prosadit svoji osobu. A své zájmy. S tím jsem se také u basketu potkal.
Bylo to ve Strakonicích, nebo v jiné oblasti?
Jsem přesvědčený o tom, že právě ve Strakonicích se nám tyhle věci podařilo v maximální míře vymýtit. Ale poznal jsem to ve Strakonicích, když jsem tam přišel.
Vy jste se s tím vyrovnal.
Byla to jedna ze zásadních věcí, které jsme museli napravit. Dobře víte, že když jsem přicházel do Strakonic, byl klub v obrovské finanční ztrátě. Neměli jsme sponzory a měli jsme dluhy. Museli jsme řešit existenční věci.
Už se to úplně podařilo?
Finanční problém u sportu žije a bude vždy u každého sportu. Obdivuji všechny, kteří se u jakéhokoliv sportu svým způsobem motají a snaží se vytvořit nejen finanční podmínky pro ten sport. Jsem přesvědčený, že ve Strakonicích se nám podařilo kolem basketu vytvořit takovou partu lidí, která kolem něj nejen běhá a stará se o něj. Jsme na pozici, kdy nemusíme mít existenční strach a hrůzu z toho, co bude zítra.
Může vám zisk medaile v lize žen pomoci v tom, abyste klub ekonomicky posílili?
Ono se to nabízí. Úspěch, větší reklama, a tak dále. Spíš ten úspěch ale vnímám z jiné pozice. V oblasti propagace toho sportu. Zejména pro mládež. Ukázali jsme, že umíme hrát špičkový basketbal na špičkové úrovní nejvyšší soutěže žen. Pyramida, kterou neustále stavíme od základny mladých hráček přes jejich výchovu, se povedla ve Strakonicích dotáhnout na vrchol.
V čem to nejvíce pomůže?
Tím se nám může podařit přesvědčit hráčky, které tu vyrůstají, že největší šance, kterou mohou mít pro další rozvoj ve svém sportu, je právě tady ve Strakonicích. Zisk bronzové medaile je podle mě právě v tom ještě cennější. V propagaci basketbalu v regionu. Než třeba nějaká finanční podpora, která může být časově omezená. Protože hranice vlivu úspěchu je velmi pomíjivá.
Tři roky jste v lize žen vyhlašoval za cíl bronzovou medaili. Kde jste získal tu víru v takový úspěch?
Stavěli jsme tým v době, kdy se generálním manažerem v klubu stal pan magistr Gaisler. Spolu jsme naladění na stejnou notu a rozumíme si. Ten cíl jsme si vytkli. Řekli jsme si, že za ním půjdeme. Víme, že nahoru se stoupá velmi těžko a dolů se padá lehce.
Máte v lize soupeře, které máte rád, a takové, se kterými byste radši nehrál?
To bych ani neřekl. Mám vztah ke Slovance, která hraje v Mladé Boleslavi, protože jsem se tam narodil. Také jsem tam žil a sportoval. Mám vztah k Trutnovu, kde se narodila naše první dcera Lucie, která hraje za Strakonice. Narodila se tam i moje manželka a žije tam jedna část naší rodiny. Obdivuji USK Praha, kde jdou v Evropě za úspěchem jako buldoci.
Kolik volného času vám basketbal sebral?
U mne volný čas není o tom, že bych ukončil pracovní aktivitu a lehnul si doma do postele. Basketbal mi sebral čas, který bych věnoval něčemu jinému. Třeba myslivosti. Nebo vlastnímu sportování. Koníčky, které mám, jsem ale omezil dost výrazně.
Jak často se scházíte, abyste řešili problémy v klubu?
Prakticky každý den. Chod klubu řešíme ve dvou lidech spolu s panem magistrem Gaislerem. Odtud pak jdou jednotlivé úkoly mezi ostatní. Pan Gaisler bydlí v Hluboké nad Vltavou a je mým sousedem. Bydlíme v jedné ulici.
Kdy se dozvídáte o tom, že by mohla přijít nová hráčka?
Byly doby, kdy jsme řešili problém, aby sem vůbec nějaká hráčka přišla. Taková, která by byla schopná hrát ligu na nějaké úrovni. Abychom ji sem dostali, zaplatili ji a vytvořili podmínky. Dnes jsme v pozici, že když už chceme novou hráčku, musí splnit dvě základní podmínky.
Jaké?
Musí být za prvé sportovním přínosem do klubu. Takže musí mít takovou úroveň, aby byla schopná hrát o medaile. Druhý důvod je na stejné úrovni jako první. Hráčka musí zapadnout do party. Musí pro to mít předpoklady i tím, že bude schopná tu partu dál rozvíjet. Bez toho nemůže podobný úspěch nikdy přijít.
Kdy se ale o příchodu dozvíte? Třeba že se hráčka nabízí.
Tu pozici má na starosti magistr Gaisler. On má neuvěřitelný přehled o hráčkách nejen v České republice.
Snažíme se kontaktovat různé kluby i v zahraničí a jezdíme pravidelně do Ameriky. Kontaktujeme hráčky, které tam třeba studují a jednou se vrátí.
Chcete něco v klubu za současných podmínek zlepšit?
Myslím si, že všechno. Pokud chceme jít dál, musíme zlepšit všechno. Cesta, na které vás přepadne pocit uspokojení, je cesta zpátky. My se musíme postupně snažit zlepšit všechno. Nečeká nás nějaká zásadní skoková změna. Chceme dál rozvíjet tu pyramidu. Pak se zase může dostavit ten úspěch ve vrcholné soutěži žen.
Ve které chvíli jste začal věřit, že se vaše přání o medaili naplní?
Chce to ty postupné krůčky. Pro nás bylo obrovským úspěchem třetí místo v Česká pošta Cupu, Českém poháru žen. Ukázali jsme si, že umíme hrát i s nejsilnějšími celky u nás. Letos finále poprvé hrálo šest týmů. Tím to bylo těžší než v loňském roce. My jsme měli sportovní krizi někdy na přelomu letošního roku. Jednak v tom byla zranění a také hrajeme s poměrně úzkým kádrem. Aby vydržel celou sezonu v maximální formě, je téměř nemožné.
Takže v play-off?
Tam jsme ve čtvrtfinále hráli se Slovankou a bylo to zásadní. Když neuspějeme, je to konec sezony. To je i hranice úspěchu a neúspěchu celého ročníku. Postoupili jsme. V semifinále jsme narazili na USK Praha a tam nejsme v současnosti konkurenceschopní. Přišla série o třetí místo proti Valosunu. Čekal jsem, že alespoň jeden zápas v Brně vyhrajeme. Soupeř ale doma vyhrál obě utkání. Doma jsme se s ním nadřeli v prvním utkání. Ve druhém bylo vidět, že jsme Valosun přehráli.
Přišel rozhodující pátý zápas v Brně a ten byl hodně emotivní.
Věřil jsem, že tu sérii v Brně dotáhneme k té medaili. Ale přišly strašné chvíle, kdy se ve druhé minutě zranila Jitka Musilová a za chvilku i Darina Johnová. To mě polilo horko. Říkal jsem si, že to snad ani není možné. Taková sportovní smůla. Pak jsem si neuměl představit, že uspějeme. Tam jsem chvíli nevěřil. Ale hráčky mě během chvíle přesvědčily, že na to mají. Neuvěřitelně se semkly. Naštěstí se Musilová vrátila do hry. Pak to celé utkání bylo nádherným zážitkem.
Naplnily se vaše představy o oslavách třetího místa?
Určitě. Ale my jsme hlavně s těmi oslavami ještě neskončili. Musíme slavit do začátku další sezony a musíme si to užít. Oslavy už byly s hráčkami, realizačním týmem, s lidmi, kteří se kolem basketu pohybují. Ale pokračujeme dál. Nechceme usnout na vavřínech ani co se týká oslav. Budeme pokračovat. Slavit budeme dál.
Kolik jste měl gratulantů?
Byl jsem velmi mile překvapený tím, že se ozvali i lidé, o kterých jsem ani nevěděl, že basket sledují a zajímají se o něj. I od nich mi chodily gratulace. Ozvali se lidé, kteří viděli některé zápasy, a byli nadšení. Byl jsem překvapený, kolik fandů vůbec strakonický basketbal má. Bylo jich hodně a za všechny strašně moc děkuju.
Posiluje to všechno vaši další víru pro práci v klubu?
My budoucnost stavíme strašně moc dopředu. Nastavení, které máme spolu s panem magistrem Gaislerem, chceme dál rozvíjet. V žádném případě nechceme oslabovat svůj vliv. Naopak. Chceme jít dál a uvidíme. Třeba bude jednou ve Strakonicích i lesklejší medaile než bronzová.
