Slalom paralelní, kdysi velmi slibný pokus o zvýšení dramatičnosti, se z různých důvodů neujal, odborníci i funkcionáři ale cítí, že jakási změna by se v měnícím se světě udělat měla. Všemu nahrává i skutečnost, že lyžování jako sport přírodní nemůže zaručit stabilní podmínky. Kromě počasí je častým předmětem kritiky i závodní trať, jejíž kvalita se v průběhu závodu zhoršuje. Třicítka závodníků, kteří se kvalifikovali do druhého kola, startuje v obráceném pořadí, ten nejrychlejší tedy až nakonec. Nejlepší tedy vlastně čeká nejhorší trať, jsou znevýhodněni a někdy kvůli trati přicházejí o vítězství nebo špičkové umístění. Tolik kritika.
Není nová, odpor vůči této praxi panoval už při jejím zavádění, neboť předtím „obracelo“ jen nejlepších 15. Bránily se hvězdy, jedním z nejhlasitějších kritiků byl Alberto Tomba, těšili se mladí nastupující. Systém se sice stal pravidlem, ale ideální stav nenastal. Nyní vše zhoršily krátké carvingové slalomky, s nimiž závodníci dávají trati zabrat více než dříve.
Zcela jistě hraje roli i motiv zákulisní: televize opakovaně zabírá momentálně vedoucího závodníka, postávajícího u cíle s lyžemi a v oblečení se všemi nášivkami sponzorů. Ty nejlepší, kteří jedou až nakonec, ale neukáže (skoro) vůbec, neboť po jejich dojetí TV přenos končí...
Jedním z pokusů o zvýšení akčnosti slalomu je pojetí, jehož autorem je slovinský šéftrenér Toni Vogrinec. Pokusný závod - ovšem nikoli v rámci SP - je na programu tento týden.
Jeho podstatou je předchozí kvalifikace, z níž postupuje nejrychlejších 12 jezdců. Nejlepší světová patnáctka má start zajištěn, stejně jako vítězové kontinentálních pohárů. Vzniklá třicítka jede K.O. systémem podobně, jako skáčí skokané. Postoupivších 16 jde do druhého kola K.O. kvalifikace a výsledná osmička nejlepších jede běžná dvě kola na čas. (Toto pojetí ale není nijak původní, už před deseti lety dost podobný systém prosazoval Andreas Wenzel, mj. vítěz SP 1980.)
Některé důsledky si lze domyslet snadno a hned. Vyšší dramatičnost, při závodě stále o něco jde, méně závodníků „nezajímavých“ a více jízd těch nejlepších, jízd bude celkově méně: dnes jich je zhruba 70 + 30, takto nanejvýš 47, eventuál1ně jen 39. Mezi čtyři jednotlivé části lze ideálně vkládat televizní reklamu. Vlastní závod může proběhnout jinde než kvalifikace - třeba před ohromným publikem jako velká show na umělém svahu ve Vídni, Mnichově, Miláně...
Do „světel ramp“ se ale dostane méně závodníků, šance mladých a slabších lyžařských zemí se sníží, tím se zhorší i jejich pozice vůči sponzorům. Kromě určitých problémů technických (prohlídka tratě, servisní zázemí, systém bodování) nelze pominout ani otázku fair-play: potřebuješ kvůli bodům do finále? Můžeme se dohodnout...
Námět je to ale nesporně zajímavý a jako jedna z možností změn rozhodně stojí za vyzkoušení. Lyžařské federaci se často předhazuje zkostnatělost a nepružnost. Je tedy dobře, že se snaží.
