„Paráda to je, protože zrcadlo našeho skoku je podstatně horší,“ upozorňuje Jakub Jiroutek, bývalý reprezentant a nyní koordinátor reprezentačních týmů. Rozhovoří se i o současném stavu tradičního českého sportu, který kdysi v republice patřil k výstavním.
Po výsledku obou mladíků neskrýváte nadšení - proč?
Protože obstáli v konkurenci skokanů, kteří už mají za sebou úspěchy či body ve Světovém poháru - první Němec Siegel, druhý Slovinec Domen Prevc, třetí Japonec Kobajaši, zatímco z našich je to jen Vančura. A až za našimi kluky skončili další s podobnými zkušenostmi, třeba Slovinec Anže Lanišek, který už byl ve Světovém poháru několikrát v desítce. Vzhledem k tomu, v jakých podmínkách u nás skoky děláme, je to super výsledek.
Co máte na mysli? Třeba členskou základnu?
Taky. Zatímco třeba Rakušani nebo Němci vybírají závodníky pro juniorské mistrovství světa ze tří až čtyř desítek skokanů, u nás jich bylo osm, z toho jsou čtyři nebo pět konkurenceschopní.
Jakub Jiroutek
Proč je tomu tak?
Odpověď je složitější. Chátrají můstky, do kterých se neinvestuje, takže není ani zázemí, ani kde trénovat. Důležité jsou i finanční možnosti, zda vůbec máte lyže, kombinézy, abyste byli schopni konkurovat.
Také asi záleží, jestli „jsou lidi“...
To všechno souvisí. Pokud jde o žáky, což jsou děti od šesti do čtrnácti let, tak na tom nejsme špatně. Jenže s děckama od čtrnácti výš nastává velký problém, protože není kde skákat. Na Ještědu máme areál po mistrovství světa v roce 2009, který už funguje jen v létě, a to ještě stěží. V Harrachově se můstky rozpadají, v zimě tam je třicítka, padesátka a devadesátka, ale taky fungují jen tak tak, tudíž děti radši odcházejí studovat, nevidí ve skocích budoucnost.
Zmínil jste osm juniorů, z nichž jste vybírali pětici pro mistrovství světa v Rumunsku. V jakých oddílech se připravovali?
Těch pět je od května v Dukle Liberec. Svazu lyžařů se totiž nedostávají peníze, zatímco armáda nějaké prostředky má, tak jsme je stáhli do Liberce. Kdyby skákali třeba za Rožnov, to by z armádních peněz platit nešlo. Zbývající trojice je ve svých oddílech - v Třinci, Frenštátě a Rožnově.
Co byste tedy doporučil?
V první fázi by se mělo něco udělat s chátrajícím areálem v Harrachově, který funguje i nefunguje. Říkalo se, že tam bude olympijské centrum za 300 milionů, ale zatím zůstalo jen u slov.
Reprezentace dospělých skokanů se už řadu let opírá o stejné opory, teprve nyní mezi ně vstoupil Tomáš Vančura, který je ovšem odchovancem severské kombinace. Není také v tom jistý zádrhel?
Určitě je. Už loni jsme pracovali s onou pěticí včetně Vančury, konečně tedy máme silnější juniorskou kategorii. Já v letech 2008 až 2014 působil v Itálii a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že tady, pokud jde o juniory, vzniklo několikaleté vakuum. Z mého pohledu se sledovaly výsledky Jandy, Koudelky nebo Matury, ale nikdo se nedíval níž.
Dobře, ale s lidmi kolem skoků se přece bavíte. Mluvíte také o tom, proč k tomu došlo?
Všichni víme, že se málo investovalo do skokanské mládeže, do juniorů.
Když se laik dozví, že kombinézy skokanům šije jeden z reprezentačních trenérů Michal Doležal, podiví se, protože Rakušani nebo Němci od toho mají placené odborníky a vývojové pracovníky. Vypadá to, jako by se leccos kolem reprezentace dělalo „na koleně“...
Je to tak, ale musíme za to být rádi. Zkráceně - materiál je látka smotaná jako koberec a všichni, Němci, Rakušani, Slovinci a další ji kupují ve Švýcarsku. Michal ji tam koupí taky, nastřihá a jeho maminka, švadlena, dává ty kombinézy dohromady. A odpovídají tomu, co mají ti nejlepší. Jedna takhle přijde svaz a armádu na 330 euro, zatímco u zahraničních firem bychom za ni dali 450 euro.
Máte tedy konkurenceschopné kombinézy i zkušené závodníky, ti ale nejsou schopni držet krok s nejlepšími soupeři, umístění mezi první pětkou je mimořádné. Proč je tomu tak?
Už jsem zmínil špatné zázemí; máme jediný použitelný můstek, devadesátku v Harrachově. Zatímco ostatní země můžou trénovat na stodvacítkách, my ho tady v zimě udržíme v provozu ani ne dva měsíce, takže kluci v sezoně skoro netrénují a jezdí od závodu k závodu.
Jaký má vlastně česká dospělá reprezentace roční rozpočet?
Dva miliony korun, zatímco třeba rakouské ačko má sto milionů.
Kdybyste měli desetkrát větší rozpočet, promítlo by se to ve výsledcích?
Věřím, že ano, i když peníze nejsou všechno - třeba Rusové jich mají dost, ale kolikrát ani nebodují. Hodně je to právě o můstcích. Na tom velkém na Ještědu se dá skákat v létě, ale v zimě ne, už asi patnáct let nebyl upravený. Když se v neděli v noci vrátíte ze závodů a v úterý a ve středu potřebujete trénovat, nemáte kde. Ten můstek byl upravený naposledy někdy v roce 2002, tehdy jsem ještě skákal.
