Skokani na lyžích zase bez jiskry

P r a h a - Jako zlý sen může připadat novému trenéru skokanské reprezentace její vystoupení na úvodních závodech Světového poháru. David Jiroutek, stejně jako dlouhá řada trenérů před ním, se probouzí ztěžka, nicméně se brání, jak jen může. "Měli jsme deset tisíc marek na tři týdny pro šest lidí, to není moc. Od pořadatele jsme dostali navíc šestnáct set marek. Spali jsme po třech, v posledních dnech jsme se stravovali tím, co jsme koupili v supermarketech. Na laciné jídlo ohřáté v mikrovlnce Schmitta porazit nelze."

 To snad od vás ani nikdo nechtěl, ale víc vpředu jste mohli být. Co jednička týmu Doležal?
Ozvalo se u něj Japonsko, jeho pád před třemi měsíci, kdy mu ve větru ulétla lyže. Skákal na jistotu, chyběla mu jiskra.

A Jiroutek?
Praskla mu špička boty při tréninku, do závodu šel s botami menšími o dvě čísla, a to se lyže chovají jinak.

Kdo mohl mužstvo podržet?
Janda. Snad. Ale to není typ, který by to unesl a sám dokázal skákat dobře.

Cestovali jste dost namáhavě, jeli jste tři tisíce kilometrů autem. Proč jste neletěli? To by peníze stačily na jednoho závodníka a trenéra.

Bylo mužstvo hodně sklíčené svými výkony?
Výkony jistě také, ale ten sever, to bylo neštěstí. Mlha, depresivní počasí. Mezi závody o dvou víkendech odlétávali soupeři domů, anebo Japonci si udělali pauzu v Oslo, aby se tam zrekreovali někde na diskotéce. My jsme neměli peníze ani na rehabilitaci. Bylo to trapné.

Nepřepadla vás z toho všeho deprese?
Z výkonů na jednom můstku? A za takových podmínek? Snad nás nechcete hned odstřelit? To ne, jsme zvyklí čekat jako minulé zimy, že se něco změní.
Co teď potřebujete? Vzpamatovat se, kluci dostali za uši, a z té cesty jsou dost unavení. Musí si konečně zase trochu věřit. Čtyři pět dní potrénovat v klidu doma. Bude to lepší. Věřím, že už při dalším závodě Světového poháru v Engelbergu.