„Regeneraci už nestíhám. Tak čekám, kdy mě skolí nějaké zranění,“ přiznává 29letá vytrvalkyně Simona Vrzalová, atletický objev minulé sezony. „Ale musím pracovat, potřebuji nějaký příjem. Peníze na soustředění, co dostanu ze svazu, mě neuživí.“
V sobotu ji v Třinci čeká obhajoba českých titulů na 1 500 a 5 000 metrů. „Bude to těžké a budu závodit skoro doma. Jsem strašně nervózní,“ říká. Navíc start pětky je jen 70 minut po doběhu patnáctistovky!
„Řešila jsem, jestli i tu pětku poběžím. Ale jdu do toho. Mamka mě chce vidět běžet,“ říká.
„A čím dýl tě uvidí, tím líp, co?“ glosuje šéftrenér Tomáš Dvořák.
„Aspoň se na pětku nebudu muset znovu rozcvičovat,“ dodá ona.
Problém je, co si v tu dobu počít s rodinným obchůdkem. „Buď se někdo z našich obětuje, nebo ho na tu dobu zavřou. A jak je znám, tak nezavřou. Takže taťka mě uvidí běžet jen na internetu,“ přemítá.
Atletický příběh Simony Vrzalové nicméně není podivuhodný pouze v současnosti. Už v sedmnácti se kvalifikovala na mistrovství světa v krosu. Vzápětí ji vyhodili z gymnázia - a s atletikou sama skončila.
„To byla má divoká puberta. Všechno mi lezlo krkem,“ říká.
„No ženská. Bláznila,“ vzpomíná její kouč Augustin Šulc.
Ve dvaadvaceti se k atletice vrátila, šla do sebe, vrhla se do tréninků na sto procent. Ale ty výsledky. „Přímo hrozné!“
Pět let se trápila. Běhala radši už jen po parku a potmě, aby ji nikdo neviděl. Stačil mírný kopec a zadýchala se.
Dospěla poté k názoru: Už nikdy nebudu tak dobrá jako dorostenka. Konec číslo 2. Tentokrát definitivní?
Kdepak. Vše změnil rozbor krve, o který předloni požádala. „Zjistili mi těžkou anémii, nedostatek železa, neměla jsem skoro žádný hemoglobin. Hned mě hospitalizovali.“
Od té doby dostává železo do těla uměle, za pomoci léků.
Loni v lednu začala opět naplno trénovat a nestačila se divit. „Předtím tělo neustále bojovalo s nízkou hladinou hemoglobinu. Jakmile ho mělo dost, výkony šly nahoru.“
Letos v zimě překonala český rekord na 3 000 metrů, kvalifikovala se na halové mistrovství Evropy do Bělehradu, kde jí jen těsně uniklo finále. I proto nyní sní o startu na letním mistrovství světa v Londýně.
Pryč jsou časy, kdy do sebe lila litry koly nebo polykala na počkání koblihy a donuty. I v oblasti stravování prozřela. A alkohol? „Ten od osmnácti nepiju vůbec. Nechutná mi. Pivo je hnus,“ zase se směje.
Doma si teď peče celozrnné pečivo.
Snad jen jeden nešvar jí zůstal. „Zmrzlina. Karamelová,“ uculí se. „Mám pětapadesát kilo, ale dvě kila dolů by to ještě sneslo.“
Chystá se do Třince, pak na mistrovství Evropy družstev v Lille a Zlatou tretru. Tam sní o čase pod 4:10 na 1 500 metrů. Otevřel by jí za pomoci manažera Alfonze Jucka cestu na další mítinky a odtud snad i do Londýna, kam je B-limit 4:08,60.
Kouč Šulc o jejím potenciálu tvrdí, že je nevyzpytatelný. Nastal čas důkladněji jej prozkoumat.
