„Moc mě mrzí, že jsem nevydržela až do konce. Jen čtyři sta metrů vypadalo slušně, ale po zranění je pro mě těžké závodit,“ řekla Vrzalová, která do posledního kola běžela třetí za suverénními Etiopankami. V cílové rovince ji předběhly i obě české soupeřky - Diana Mezuliániková a Kristiina Mäki.
Loni v únoru během necelých 48 hodin překonala české halové rekordy na 1 000 (2:39,25 minuty) i na 1 500 metrů. Ten na patnáctistovku právě na ostravském mítinku časem 4:05,73 minuty.
Leč do letní sezony rodačka z Českého Těšína nevyběhla. Trápila ji bolavá pata. Poslední velký závod absolvovala loni v březnu na halovém mistrovství Evropy v Glasgow.
Czech Indoor Gala v OstravěZpravodajství a výsledky     |
„Už loni v hale jsem cítila, že mě pata trochu pobolívá, ale nijak jsem to neřešila, protože mě to nebolelo při běhání,“ popsala své trable závodnice SSK Vítkovice. „No a pak jsem v květnu šla první trénink v tretrách a po něm jsem nemohla asi dva týdny chodit...“
O jaké zraněné šlo?
Byla to sice jen patní ostruha, ale je to takové blbé zranění, protože dlouho trvá, než se člověk z toho dostane. Až loni v půlce listopadu mě pata přestala bolet. Jsem ráda, že jsem mohla startovat.
Takže jste moc nevěřila, že byste v Ostravě běžela?
Začátkem listopadu jsme si myslela, že halu ještě nepoběžím. Jsem ráda, že tady jsem.
Jak jste patu léčila?
Klidem, rázovkou (terapie rázovou vlnou), laserem, injekcemi, vším dohromady, ale strašně dlouho to trvá. Absolvovala jsem dvakrát stejné kolečko. Poprvé mi to nepomohlo. Až podruhé. Bylo to dost blbé.
Vypadá to, že jste vůbec nepřibrala, byť jste měla velkou pauzu.
(směje se). Já jsem přibrala, takových pět kilo. Vážila jsem 64 kilogramů... (směje se) Teď už ale mám zase závodní váhu.
A jakou máte formu?
Na tréninku to vypadá super. Běhám časy podobné jako loni. Před Ostravou jsme běžela i dva závody, ale oba byly katastrofa. Musím se rozběhat.
Co říkáte tomu, že kvůli koronaviru letos nebude halové mistrovství světa v Číně?
Ani se mi tam moc nechtělo... Mně se spíš ulevilo. (směje se)
Je vaší největší motivací olympiáda v Tokiu?
Jasně, samozřejmě. (směje se)
Jak tvrdý je limit?
Už jsem ho skoro zaběhla. Je to čtyři nula čtyři a nějaké drobné (4:04,20). U mě to je skoro osobák (4:04,80). Věřím, že ho zvládnu, pokud mi zdraví vydrží. To je nejdůležitější.
Váš trenér Augustin Šulc věří, že do Tokia poletíte.
Jo, ten věří všemu. (směje se)
Když jste nemohla běhat, dívala jste se na loňské mistrovství světa v Dauhá?
Dívala, ale bylo to pozdě, úplně na konci léta. Nelíbila se mi tak dlouhá sezona. Takže jsem nakonec byla i ráda, že jsem byla zrovna zraněná. Být to letos, byla bych mnohem smutnější. Brala jsem to tak, že se dám dohromady na tento rok.
