Z bílého plátna na dálku pozdravil fanoušky a s pokorou mluvil o čerstvém ocenění. Vážil si, že si odborná porota všímá jeho tvrdé práce i slibných výsledků.
Zach na konci listopadu na slavnostním galavečeru chyběl, stále byl v Louisville, kde žije svůj americký sen.
V telefonickém rozhovoru si s odstupem pár dní pochvaluje, jak jsou tamní lidé otevření a optimističtí. Chválí si kvalitu trenérů, veškerého zázemí i univerzity jako takové. A líbí se mu ještě jedna věc. „Jsem tu za levnější peníze, než kdybych byl v Čechách,“ překvapuje.
Za velkou louži v roce 2015 nyní dvaadvacetiletého hráče odválo vícero důvodů. Třeba se mu zajídalo, že i na sportovní střední škole slýchá: Musíš si vybrat mezi golfem a studiem.
Sice toužil po úspěších na travnatých hřištích, zároveň si ale přál mít „plán B“. Ideální řešení našel ve stipendiu na jedné z amerických univerzit.
V Louisville se rychle vypracoval v nejlepšího českého golfistu s amatérským statusem, vyhrál dva univerzitní a jeden individuální turnaj a stal se oporou tamních Cardinals. Zároveň neošidil úkoly, v roce 2018 získal ocenění Academic All American a věří, že úspěšně dostuduje marketing a mezinárodní byznys.
Co vám Amerika dala?
Za ty čtyři roky jsem se osamostatnil. Je to cenná zkušenost, ať už z turnajů nebo z běžného života. Mluvil jsem celou dobu anglicky, spoustu věcí jsem si sám zařizoval. Trenéři mají jiný přístup než u nás, Všechno je hodně pozitivní. Myslím si, že bych takového progresu doma nedosáhl.
Kvůli tomu, že jsou Češi už ze své podstaty spíše pesimisté?
To také, Američané jsou naopak velmi vstřícní. Přijdete na golf, nikoho neznáte a oni si chtějí povídat. Snadno si uděláte kamarády..Když máte nápad, nic není problém. Byl jsem zvyklý na to, že se pořád hledají důvody, proč něco nejde.
Český golfista Šimon Zach ještě před odchodem do USA.
Umíte si představit, že byste v Česku podobně skloubil školu a golf?
Asi ne... U nás jsem chodil na sportovní gymnázium, kde mi řekli: Musíš se rozhodnout mezi golfem a školou. Tady je skvělá možnost dělat obojí. Chci mít nějaká zadní vrátka, kdyby mi sport nevyšel. Profesionální golf je totiž velké riziko a já chci mít víc možností než skončit jako trenér. Nevím, jestli by mě to bavilo a stojím o vysokoškolské vzdělání. Je super, že v Americe mohu dělat obojí naplno.
Je vaše americká zkušenost přesně taková, jakou jste si ji vysnil?Víceméně. Nikdy jsem ale nečekal, že to bude tak náročné. Hlavně když je sezona, tak studujete, hrajete golf a nemáte prakticky žádný volný čas. Není to pro nikoho, kdo by nechtěl naplno studovat nebo trénovat. Musíte chtít obojí, pak je to super. Všichni mi říkali, že volna moc nebude, a opravdu to platí. Ráno vstanu, jdu cvičit, pak jdu do školy, pak zase na golf, večer se vracím domů unavený a to musím dělat úkoly. A tak to chodí prakticky každý den..
Když pomineme kvalitu trenérů, je pozitivní přístup Američanů právě to, co vás posouvá kupředu?
Je to velká část mého progresu. V létě jsem na Albatrossu mluvil s profesionálním caddiem Basilem Dalbertem, který žíje v Praze, a ten mi řekl, že podle jeho názoru nemá Česko žádného špičkového golfistu právě kvůli tomu, že jsou Češi příliš negativní. Nemají důvěru sami v sebe, která je na hřišti kritická, zvlášť když se nedaří. U mě se hodně změnilo příchodem do Ameriky. Máme skvělý vztah v týmu, všichni si přejeme každý úspěch, prožíváme to společně a vzájemně se motivujeme.
Jako cizinec jste nemohl znát všechny americké zvyklosti, stalo se vám nějaké faux pas?
Vzpomínám si, že jsem hrál na jednom turnaji, nešlo mi to, začal jsem se rozčilovat a nadávat. Trenér nechce, abychom mluvili sprostě a já jsem to naštěstí říkal česky. Přišel za mnou a ptal se, jestli jsem mluvil sprostě. Přiznal jsem se a on mi odpověděl, že je rád, že tomu nerozuměl. A poprosil mě, ať už nenadávám, nebo ať to alespoň dělám jedině česky.
Doporučil byste odejít do Ameriky i dalším golfistům?
Já si myslím, že je to skvělá možnost pro všechny vrcholové sportovce, kteří chtějí kvalitní vzdělání. Já si vlastně platím jen letenky a část ubytování, pak mám už jen drobné výdaje, když si něco koupím navíc a utratím pár dolarů..Jsem tu za levnější peníze, než kdybych byl v Čechách a trénoval. Mám tady možnost čtyři roky na sobě pracovat, dávat tomu maximum a mít šanci se dostat mezi elitu. Kdo sem jde s tím, že bude třikrát týdně chodit do hospody, narazí. Měli jsme kluky, kteří si mysleli, že to bude pohoda, moc se nesnažili, byli tady rok a kouč je vyslal do světa.
Nedávno jste vyhrál svůj třetí univerzitní titul. Do té doby jste se ale hledal. Jak jste těžké období překonal?
Ono je to v golfu hodně specifické. Já jsem zůstával pozitivní, protože jsem věděl, že pokaždé mi nevychází jen jedna z herních činností. Jednou mi nešlo puttování, pak chipování... Věděl jsem, že je jen otázkou času, kdy se to všechno sejde. V golfu je velice důležité jít stále dopředu a nepřestávat si věřit. Důvěřovat procesu, na tom v Americe lpí. V našem sportu se prostě může stát, že nějaký „no name“ porazí Tigera Woodse. Zahraje pár skvělách ran, míček se mu šťastně odrazí a senzace je na světě. Když ale bude hrát Real Madrid proti českému prvoligovému týmu, dopadne to 5:0, 6:0 téměř pokaždé.
Šéf české golfové federace Zdeněk Kodejš vás před pár týdny označil za hráče, který by se jednou mohl probít na olympijské hry. Co tomu říkáte?
Víte, já si tím vůbec hlavu nezatěžuju. I nejbližší olympiáda je strašně daleko a já mezitím musím udělat spoustu postupných kroků. Teď mám jiné cíle a ani z dlouhodobého hlediska zrovna na olympijské hry necílím. U nás golfistů je to jinak než u dalších sportovců. Momentálně mám jasný plán - chci dodělat školu, pak mě čeká přechod k profesionálům, a pak bych se rád kvalifikoval na European Tour. Každopádně ale platí, že mě slova pana Kodejše těší a jsou pro mě povzbuzením.
Mluvil jste o přechodu k profesionálům. Je řada příkladů univerzitních golfistů, kteří pak váleli mezi „profíky“. Máte mezi nimi nějaký vzor?
Jasně, tady k nám na University of Louisville chodíval Kanaďan Adam Hadwin, který loni na PGA Tour zahrál kolo za 59 ran a vyhrál prestižní turnaj Valspar Championship. Trvalo mu několik let, než prorazil, ale dokázal to. A já na jeho příkladu vidím, že se vyplatí věřit procesu, sám v sebe a svou cestu. Průlom může přijít za týden, za rok, ale třeba také za deset let. Věřím tedy, že se jednou dočkám, ale kdy to přijde ukáže čas.
