Na krku má plastový límec a na zádech kovový korzet. „Doktoři chtějí, ať ho nosím vždy, když jsem mimo postel. Je to nepohodlné, ale už jsem si zvykl.“
Čtyři jizvy na těle pětadvacetiletého cyklisty připomínají tři operace.
Ve čtvrtek 25. ledna 2018 prožil zatím nejděsivější životní moment. Pátým dnem tehdy pobýval s týmovými kolegy Jungelsem i De Plusem a trenérem Pelgrimem na soustředění v Jižní Africe, v kopcích 300 kilometrů od Johannesburgu.
Na tréninku zastavili, kouč jim rozdával pití. Petr Vakoč ostatním říkal: „To je úžasné, jak výborně se tu trénuje. Za posledních 20 minut jsme potkali jen dvě auta.“
Zase se rozjeli.
Dvě minuty poté se to stalo.
Bez varování.
Na široké silnici směřující mírně do kopce šlapal vedle Jungelse po bílé čáře označující krajnici. Za nimi jel De Plus.
Vakoč má na kole speciální radar upozorňující jej, pokud se zezadu blíží auto. Jenže tentokrát nepískal.
Najednou se ozvala rána. Zezadu ho sestřelil nákladní automobil.
Zatímco De Pluse řidič škrtnul bokem vozu, Vakoče nabral předkem a vymrštil z kola před sebe.
„Měl jsem velké štěstí, že jsem nedopadl na silnici přímo pod kola toho auta, ale vedle něj. Jinak bychom si tu už nepovídali.“
Po dopadu ztratil vědomí.
Když se probral, skláněl se nad ním vystrašený Bob Jungels.
V mysli měl Vakoč šero. Co se děje? Kde to jsem? Proč tu jsem? „Připadal jsem si, jako bych se probouzel z jakési noční můry,“ popisuje. Až postupně se rozvzpomněl: Aha, jsme v Africe. Jeli jsme na trénink... a pak? Já upadl?
De Plus vyvázl s lehčími odřeninami, zato Vakoč měl sedřený obličej, krvácel, byl v šoku. „Nemůžu hýbat nohama, nemůžu,“ vyděšeně říkal Jungelsovi. Dostal obrovský strach.
„Uklidni se, to bude v pohodě,“ utěšoval ho lucemburský mistr.
Pak konečně pohnul špičkami nohou. Sláva! Zato ta bolest v zádech. Asi mám rozbitou kostrč, uvědomil si. Místní žena zavolala sanitku. Odvezli jej 80 kilometrů do nemocnice ve městě Nelspruit ke specialistovi na zranění páteře. Diagnóza: šest zlomených obratlů. Další den operace. Matka s bratrem za ním hned odletěli. Když se po operačním zákroku probral, čekali u lůžka.
Po dvou týdnech byl schopen převozu. Čekalo ho úmorných 22 hodin na cestě. „Do Frankfurtu jsem letěl v korzetu v byznys třídě, relativně vleže. Přesto se pak v nemocnici divili, jak velké mám otlačeniny.“
A další den dojdeš o kus dál
Platil za velký talent české cyklistiky. Mistr republiky i bronzový z Evropských her 2015, aktér Gira a Tour, vítěz Brabantského šípu 2016. „V závodech jsem vždy počítal s tím, že může přijít situace, kdy zničehonic přede mnou někdo spadne a sejme mě,“ říká. „Ale na tréninku jsem si větší riziko nikdy nepřipouštěl.“
TRIUMFUJÍCÍ. Petr Vakoč slaví vítězství na Brabantském šípu.
Rejstřík zranění měl předtím na cyklistu relativně krátký: v posledních šesti letech jen jedna zlomená klíční kost, zlomený prst, zlomené zápěstí. Teď si namlouval: „Zlomeniny se hojí měsíc, ta má je složitější, ale za měsíc a půl bude vše srostlé a za další měsíc bych mohl zase naplno trénovat.“
Potom se jeho psychika musela srovnat s mnohem tvrdší realitou.
V Jižní Africe mu operovali pouze nejvíce poničený obratel. Dalších pět, které byly zlomené, prozatím ponechali, ať srůstají přirozeně.
„Ale nebyly v dobré pozici.“
Na klinice spondylochirurgie pražské motolské nemocnice mu po dalších vyšetřeních lékaři opatrně sdělili, že pokud chce opět závodit na kole, jedna operace nepostačí. „Musíme stabilizovat ještě víc obratlů,“ dozvěděl se.
Jinými slovy: další dvě operace.
Chvíli se rozmýšlel, pak přikývl. Přiletěli za ním Patrick Lefevere, šéf Quick-Stepu, a týmový lékař Yvan Vanmol. Ten mu potvrdil: „Udělal jsi dobré rozhodnutí.“
Koncem února po třetí operaci Vakoč věděl, že cesta k návratu bude mnohem delší, než si představoval. Hlavně mysli pozitivně, nabádal sám sebe. To byl klíč. Neutápět se v depresi. „Nepřemýšlel jsem o tom, co se stalo, ale neustále se zaměřoval jen na posun dopředu.“
Když poprvé dokázal vstát z lůžka, chtěl další den dojít aspoň až na konec chodby. Když poprvé ušel 200 metrů, další den jich měl 300.
Šlo to ztěžka.
„Vyšel jsem v nemocnici jedno patro schodů a musel si lehnout a odpočívat. V půlce března bylo mým maximem pět minut chůze do nemocničního obchůdku a zpět.“
Hlavu měl naštěstí stále zaměstnanou. U lůžka se střídala jedna návštěva za druhou, fyzioterapeutky s ním rehabilitovaly, občas si četl, na počítači si pouštěl Eurosport a sledoval cyklistické závody.
„Ale posledních 10 dnů v nemocnici už bylo těžkých. Už se mi fakt stýskalo po domácím prostředí i jiném jídle. Také jsem se chtěl pořádně vyspat. Z nemocničních postelí jsem byl rozlámaný a standardní budíček jsme měli vždycky před šestou ráno.“
Minulý týden se dočkal a vrátil se domů. První dny prospal 10 hodin denně. „Děda s babičkou mi sem nosili jídlo. Ze začátku jsem byl rád, když jsem si zamíchal salát. Teď si něco ukuchtím i sám. Pozvolna se vracím do normálu,“ hlásí.
Denně vyráží v korzetu na procházky, k Vltavě či do lesa v Modřanské rokli. Postupně si výlety prodlužuje. „Už dám i dva kilometry v kuse.“ Hodinu šlape vleže na vertikálním kole, dvě hodiny denně cvičí. „Svaly se mi po pádu stáhly a jsou mnohem choulostivější,“ všímá si.
JÁ SE VRÁTÍM. Petr Vakoč může šlapat zatím jen vleže a takhle to provádí. K matraci je vertikálně zavěšené oranžové kolo z olympijských her v Riu.
To vítězství je pro tebe, Petře
Studium na Vysoké škole ekonomické kvůli cyklistice předloni přerušil. Nyní se přihlásil do online kurzu sportovní výživy. S kamarádem plánuje rozjezd menší firmy prodávající produkty z této oblasti.
„Čím dál víc mě zajímá, co a jak přesně v těle funguje. Baví mě i psychologie. Také díky tomu si udržuji optimismus. Pokud si zachovám pozitivní naladění, může mě letošní zranění i vnitřně posílit. Bylo by úplně špatně, kdybych si pořád jen říkal: Ty jo, sezona je pryč.“
Nejnovější optimistický odhad zní: „V červnu se zase zlehka svezu na kole.“ Jeho lékaři vtipkují: „Pořád slýcháme, že cyklisté se hojí dvakrát rychleji, tak se ukaž.“
Doufá, že po dubnové kontrole mu oznámí: Smíš odložit korzet.
„A na konci sezony chci zase závodit,“ plánuje. Avšak jistotu, že se tak stane, od svých operatérů pochopitelně nemá. Pouze naději.
S rekonvalescencí mu radí bývalý parťák Jan Bakelants, jezdec stáje AG2R. Na podzimním klání Kolem Lombardie přeletěl přes svodidla a přivodil si obdobné zranění bederních obratlů jako Vakoč. Nedávno se opět vrátil do pelotonu.
Stále jsou s Vakočem v kontaktu i kolegové z týmu. „Minulou sobotu mě hrozně dojal Max Schachmann. Po vyhrané etapě Kolem Katalánska totiž prohlásil, že to vítězství věnuje mně. Loni také Maxe postihl těžký pád. Teď tvrdil: Dostaneš se z toho. Jsi stejně silný jako já.“
Profesionální sport je drsný byznys. V Quick-Stepu letos Vakočovi dobíhá smlouva. Prodlouží mu ji, i když dlouho na kole nevyjede?
Žádný příslib dosud nemá.
„Přesto věřím, že si mě nechají. Já mohu jen slíbit, že udělám vše pro to, abych se vrátil v plné formě. Snad je ta důvěra oboustranná.“
Ovšem ať už se stane cokoliv, zběsilý tok událostí, který jej od 25. ledna pohltil, Petru Vakočovi úplně změnil pohled na život.
„Naučil jsem se vážit si maličkostí. Třeba když mi po týdnu špatného počasí do okna nemocničního pokoje poprvé zasvítilo sluníčko. Nebo když jsem prvně od úrazu dokázal sejít po schodech až před nemocnici. Stál jsem tam na parkovišti, na čerstvém vzduchu - a byl šťastný.“
