Domníváte se, že vrcholový sport škodí zdraví?
Ano, ale jenom v tom případě, když člověk něco podběhne. Jako v mém případě. V mladším věku jsem o sebe nepečoval, jak bych měl, a mé tělo mi to teď oplácí. Když se člověk o sebe stará, v žákovském a dorosteneckém věku chodí na regeneraci, odpočívá a nepřehání to s tréninkem, dá se to zvládnout v pohodě. Je spousta lidí, které sport zruinoval, ale člověk si může udělat zranění i při rekreačním sportování.
Co se nesmí zanedbat, aby byl sport bezpečný?
Takových věcí je spousta. Člověk se na něco vyflákne v tréninku, já třeba nebyl zvyklý moc strečovat. Klasické regenerace a masáže mi byly cizí. Připadalo mi to jako ztráta času. Teď vím, že to tak není. Pokud budu trenér, tohle bude první, do čeho budu své svěřence nutit.
Připadá vám, že jsou dnes sportovci pod větším zatížením než před několika desetiletími?
Netrénuje se víc. Jsou jiné tréninkové metody, sportuje se v jiných botách a běhá se na jiné dráze než před čtyřiceti lety. Sport se začíná stávat vědou. Dřív se sportovci nezabývali tím, co sní. Dnes to nejde bez doplňků stravy a speciálního posilování.
Na olympiádě v Sydney bojovala se zraněním spousta atletů, vy, Formanová , Mastěrkovová, Deversová. Jak si to vysvětlujete?
Jde o to, že to byla olympiáda. Většina sportovců se na to kouká jako na výjimečný závod. Neprospěl termín a vzdálenost, která dělila Evropany a Američany od australského kontinentu. Musím být pravdomluvný, nikdo si nepřipustil, že by to mohlo dopadnout špatně. Já jsem se třeba za každou cenu snažil připravit nejlíp, jak jsem uměl. Ne vždycky je tím nejlépe míněno to nejlepší.
Nepřispívá ke zraněním, že jsou sportovci ve stálém kolotoči závodů?
Vrcholových závodů dřív nebylo tolik, proto nebylo tolik zranění. Sportovci jsou někdy k závodění nuceni. Já závodím párkrát do roka, ale nasmlouvaní atleti musí na start některých závodů, i když se necítí. Jde o priority, co chce člověk dosáhnout. Jak je rozumný a jak se zná.
Vrcholoví sportovci musí trénovat, i když jsou unaveni, nemá to vliv?
Hranice je tak strašně tenká, že stačí malinko k přetížení. Organismus je trénováním silný, ale nejsme roboti. Neexistuje stoprocentní kontrola. Nikdo neřekne: teď toho nech. Na to jsem doplatil na olympiádě. Tím, že jsem trénoval, jsem se připravil o formu, s kterou bych mohl závod absolvovat.
Co sportovce žene, aby pořád žili na hranici fyzického utrpení?
Není to jedna věc. Já jsem po olympiádě dva měsíce nic nedělal. Tělo se dostalo do stadia, že se mu po sportu stýskalo. Člověk je zvyklý na to fyzično, vypětí, vydání energie. Teď chrochtám blahem, když týden trénuji, sem tam se vyšťavím, cítím, že mě bolí nohy. Sport je droga, i bolest dokáže být příjemná.
Nemáte strach, že z vás jednou kvůli sportování bude mrzák?
Znám spoustu lidí, co nesportovali a mají endoprotézu. Já jsem ke sportování doživotně odkázaný. Organismus mám posílený i opotřebený. Ale určitě bych nevypadal lépe, kdybych nic nedělal, o tom jsem přesvědčen.
