Kdy pro vás nastal klíčový moment sedmiboje?
Před deseti dny. Vím, opakuju to. Ale vždyť já se ve středu rozhodoval, jestli sem pojedu nebo ne. Přistupoval jsem k tomu tak, že dám všechny síly do skokanských disciplín. V tyči se nepovedlo, ale to nešlo. Neběželo mi to, neskákalo.
Nakonec přišel kilometr. Říkal jste, že vás štvalo pomalé tempo, které nasadil vítěz Niklaus. Jak funguje domluva mezi desetibojaři?
Je to mezi všemi, není to domluva. Zeptáte se, jak poběží, a podle toho se chováte. Bavili jsme se s Andrém, protože je lepší běžec. Naposledy mě proškolil v Tallinnu. Nakonec jsem rád, že to takhle dopadlo.
Rád?
Je to pro mě velké ponaučení. Vím, že si musím běžet sám na sebe. Jsem na sebe naštvaný, protože umím běžet daleko rychleji. Ale už to nikdy neudělám. Věřte mi, že příště tam umřu.
Kolikrát jste pomyslel na to, že byste mohl získat zlato?
Ani jednou. I myšlení je pak ovlivněné nemocí. Na zlato to tentokrát nebylo. Trénink byl skvělý, ale po horečce jsem běhal úplně jinak než předtím. Myslím, že jsem bojoval jako lev a vyždímal ze sebe maximum. Bryan sice dvakrát hodil rukavici, ale já tentokrát neměl sílu ji zvednout.
Hodně jste mu radil ve výšce. Zatímco vy jste při pokusu na 213 centimetrů kvůli křeči vzdal, on za vaší pomoci pokračoval.
Přišel za mnou, jestli se mu na výšku kouknu. Nedalo se to odmítnout. Je to kamarád. Přinesl mi dárky pro děti, dvě hodiny jsme povídali. To mě trochu dostalo. Říkal jsem si: Nebudu blbec a neřeknu mu, že nepomůžu, protože je můj soupeř, což by možná někdo udělal. Vždyť to stejně musí skočit sám.
Prý za vámi v létě přijede.
Doufejme, jsme dohodnutí. Ale do Kalifornie nepojedu. Když letíte tam, je to týden přípravy v háji, totéž, když letíte zpátky. A to je dost.
Co vás teď čeká?
Zase asi to první místo. Měl jsem na halovém mistrovství světa bronz, pak zlato, bronz, zlato, bronz.
A jinak?
Týden volno, pak dovolená. Tam začnu lehce pobíhat, zaposiluju si. A pak začne tvrdá příprava na léto.
