Aby Ostravanky do boje o pátou příčku, o niž usilují celky vyřazené ve čtvrtfinále, postoupily, musejí v dnešní domácí odvetě porazit Chomutov o osmnáct a více bodů. První duel v hale soupeřek totiž ztratily 58:75.
„Budeme bojovat. Nechci skončit hůř než pátá,“ prohlásila devětadvacetiletá Tereza Motyčáková.
Druhou dvojici tvoří Trutnov a Slavia Praha, leč jejich souboj dosud nezačal.
Máte vůbec motivaci rvát se jen o páté místo?
Hrajeme dál - o nejlepší možné umístění. Nechceme být osmé. Motivace je veliká a Chomutovu máme co vracet. Není čas brečet, že jsme ve čtvrtfinále vypadly se Žabinami. Z toho se musíme poučit.
SBŠ Ostrava poprvé v historii, poprvé za šest let mezi elitou, hraje play off. Dá se hovořit o nejvydařenější sezoně klubu?
Co se týče tabulky, tak ano, protože po základní části jsme byly šesté. A podařilo se dát dohromady dobrý kolektiv, už se v něm tolik nestřídaly zahraniční hráčky jako v minulosti. Zůstaly jsme pohromadě. Ale musím říct, že kvalita ligy se snižuje. Aspoň mi to tak připadá. Před takovými pěti roky měla vyšší úroveň, byly v ní zkušenější hráčky. Dnes hrají spíše ty mladší. A kvůli covidu tu není ani tolik cizinek.
To nemusí být pro budoucnost českého basketbalu na škodu.
To je vidět v našem družstvu. V Ostravě bývalo hodně cizinek, často se točily. Letos stavíme na českých, mladších holkách, které si snad vychováme a zůstanou tady.
Takže jde o posun k lepšímu?
Posun je v tom, že holky tady chtějí být, nemají snahu odcházet jinam. Doufám, že tomu tak bude i u našich slovenských spoluhráček, že ještě zůstanou. Kolektiv je fajn. Byly bychom rády, kdyby zůstala i Nina (bosenská pivotka Nikolina Zubacová). Ale víme, jaké má kvality. Nabídky se jí pohrnou. I proto, že pivotky nejsou. Ale je s námi ráda, ještě jeden rok by jí tady prospěl, a pak by se mohla posunout dál. Třeba jí pomůžeme a uděláme z ní hvězdu.
Poté, co se zranila Natálie Rašková, jste v týmu jedinou klasickou rozehrávačkou. Jak to zvládáte?
Tak to je. Musím se s tím vyrovnat. Některé zápasy jsem nezvládla, i psychicky, ale musím se poučit. Holky mě potřebují. Nemám čas přemýšlet nad tím, zda to zvládám, nebo ne. Musím hrát. A to chci. Budu dál bojovat.
Trenérka Iveta Rašková říkala, že váš tým není dostatečně silný mentálně. Souhlasíte?
Cítím, že nemám k sobě hráčku, která by balon podržela, zastavila, hru uklidnila. Je vidět, že jsme mladý tým a holky, i když ne všechny, jsou nezkušené. Nedáme tři koše za sebou a trochu se složíme, přestaneme bránit. Když vedeme a daří se nám, je to super, ale pokud dostaneme tři čtyři rychlé koše, dáme hlavy dolů a je to na nás vidět. Mentální vyspělost hráček, které už mají něco odehrané, tady bohužel není.
Vaše družstvo vede trenérka, jichž stále moc není. Jaké to je mít nad sebou ženu?
Zažívám to ve své kariéře první sezonu. Na této úrovni to je profesionální sport, takže trenérku beru jako svou nadřízenou, kterou mám poslouchat. Je fakt, že nám rozumí více než trenéři chlapi. Výhodou je, že je ze zdejšího regionu, že hráčky zná. Je to dobrý krok, aby se tady vytvořil základ do budoucna. Trenérů se však kolem mě v nejvyšší soutěži vystřídalo už tolik... Každý má něco, každý mi toho dal dost. Tuto změnu ale vnímám pozitivně.
Loni jste se vrátila do Ostravy po šesti letech. Co vás přesvědčilo?
Přestože jsem byla nějakou dobu v Praze, byla jsem s ostravským klubem v kontaktu. Každý rok mi nabízeli, jestli se nechci vrátit. Ještě jsem zůstala v Praze, ale minulý rok ve Slavii mi nevyšel. Necítila jsem se tam dobře, co se týče kolektivu, a tak jsem se rozhodla, že nic nebudu prodlužovat a skončím tam. Slávisté mi to umožnili, byli vstřícní, pustili mě. Jsem ráda, že mě netrápili. Tady mě mají rádi, i když dělám blbosti a chyby. (směje se) Jsem tady doma. Mají mě rádi a já je taky.
