V závěru utkání totiž hodila po sběrači míčků jeden z tenisáků. Za to, že jí podal jiný než ten, po kterém toužila. „Potřebovala jsem stejný. A jak jsem v tom momentu taková bláznivá, tak jsem udělala něco, co se vůbec nedělá,“ litovala.
Od umpirového rozhodčího dostala varování. Bojovala s emocemi, ale po zápase uznala: „Jsou to jen děti. Oni za to nemůžou.“
Přesto jsou sběrači častými oběťmi hráčské zlosti.
Když světová jednička děsí
Stovkám sběračů se na grandslamových i menších turnajích plní sny. Mohou se pohybovat v bezprostřední blízkosti tenisových hvězd. Je pro ně ctí, když jim podávají míče, ručník, zkrátka se starají o jejich komfort. Z druhé strany láska leckdy opětována nebývá.
VTIPÁLEK I VZTEKLOUN. Novak Djokovič dokáže působit jako lidumil i pořádný divoch.
Nick Kyrgios v Paříži na jednoho ze sběračů důrazně zakřičel: „Ručník!“ Stejně jako Strýcová dostal varování, ale na rozdíl od ní se prostořeký Australan bránil: „Řekl jsem to jen trochu hlasitěji. Diváci byli hluční. Nechtěl jsem čekat, až se ztiší.“
Loni při finále turnaje v Miami se zase Novak Djokovič rozkřičel směrem ke své hráčské lóži. Jeden ze sběračů mu zrovna podával ručník, který si srbský tenista vztekle vzal a pokračoval ve svém výlevu. Sběrač vyděšeně zvedl hlavu k Djokovičovi, pak se otočil a vzdálil se.
Světová jednička se mu později přes video omluvila. „Křičel jsem na svůj tým z frustrace. Když jsem pak na záznamu viděl, že u toho byl sběrač, cítil jsem se provinile. Nebyl tam žádný záměr ho zranit nebo vystrašit. Snad mi odpustí.“
Splynout se scénou
Incident mezi tenistou a sběračem může spustit leccos. Naštvání. Netrpělivost. A třeba ve Francii i jazyková bariéra. „Říkáte jim, že chcete ručník – a oni nevědí, co to znamená. Z toho vzniká frustrace,“ přibližuje Strýcová.
Sběrači mají pokyny, aby se nedostávali do centra dění. Mají splynout s okolím a přispívat k bezproblémovému chodu zápasu. Někdy si však pozornost vyslouží, aniž by si to sami přáli.
Může je zasáhnout míček. Mohou chytit prudce letící tenisák. V rozpálené Austrálii leckdy omdlévají.
„A mně se jednou stalo, že chudák sběrač potřeboval na záchod a nakonec to nevydržel...“ vzpomínala Lucie Hradecká.
Jsou to jen děti
Tenisté si zpravidla uvědomují, jak obtížnou a mnohdy nevděčnou práci sběrači podstupují. Ale emoce bývají silnější než jejich vůle se ovládnout. „Když jim někdy vynadám za prkotinu, tak mě to mrzí. Výčitky mi pak dlouho leží v hlavě. Přitom jsem jen sama slaboch, když neumím hlavu ovládnout a být na ně v tu chvíli v pohodě,“ líčí Strýcová.
Tenisté však umí ukázat sběračům i přívětivější tvář. Jo-Wilfried Tsonga a Carla Suárezová během letošního Australian Open pomohli sběračům, kterým se na kurtu udělalo nevolno.
Djokovič zase předloni na Roland Garros vyzval chlapce, který nad ním při přerušení zápasu držel deštník, aby si k němu přisedl. Pak mu podal lahev vody a přiťukl si s ním.
I Strýcová si uvědomuje, že si sběrači od ní nezaslouží zlobu. „Musíme emoce vůči nim lépe kontrolovat. Jsou to jen děti a dělají to nejlepší, co umějí. Není to jejich chyba, když něco zkazíme.“
Jenže následky často cítí až moc dobře.
