Zdá se až nemožné, aby se stejná dívka proměnila na sněhu v dračici. "Na trati se však Šárka z beránka stává vlkem," tvrdí její otec a trenér Petr Záhrobský. Zvlášť nyní je kontrast do očí bijící.
"V životě zůstala dobrou holkou. Ale změnila výraz na startu. Je najednou jako predátor, vycení zuby. Dřív tam působila zbytečně skromně. Teď má sebevědomí."
Také proto oslavuje jedenadvacetiletou Pražanku celý lyžařský svět. Třetí ve slalomu Světového poháru v Záhřebu, druhá v Kranjské Goře. Tak vysoko žádná česká sjezdařka 21 let nebyla – předtím jen Olga Charvátová.
Bossové firmy Head, od které dostává lyže, Záhrobskou hýčkají. Ve čtvrtek jí přivezli do rakouského Zauchensee nové modely lyží pro rok 2008, aby je jako první otestovala. Vydobyla si status prominentky.
"Dřív na mě u Headu koukali jako na bláznivýho fotra z Východu a nevěřili mi," vzpomíná její otec. "Teď bych neměnil. Pochopili, že jsme korektní partneři."
Otec byl porodním dědkem
Záhrobský vždy kráčel proti proudu. Vlastně už od chvíle, co se Šárka narodila. "Porodil" ji tehdy sám. V rodinné chalupě na Benecku.
"Porod syna Petra nám předtím v nemocnici připadal zbytečně komplikovaný, tak jsem si zahrál na porodního dědka," vypráví. Nastudoval příručky, vydezinfikoval pokoj.
"Všechno jsme zvládli bez problémů. Přestřihl jsem šňůru, miminko umyl. Pak, bylo asi půl jedenácté v noci, jsem vyšel ven a říkám si: Asi bych měl někam zavolat, že máme dítě. Ráno tedy telefonuju do jilemnické porodnice, že se nám narodila dcera. Na druhém konci drátu bylo chvíli ticho, než se oni zeptali: Kde? Já říkám: Na chalupě na horách. A kdy? Já říkám: V půl desátý večer. Zase ticho. Potom jsem zaslechl, jak tam někdo pronesl, že to bude asi nějaký cikáně." Tak přišla na svět Šárka Záhrobská.
"A jsem na to hrdá," říká dnes. Ovšem doktoři tehdy Záhrobskému "svévolný" porod neodpustili, dokonce mu nechtěli vydat ani dceřin rodný list. "Za bolševiků bylo prohřeškem rodit doma." Další děj byl obdobný. Vždy dělal něco jiného, než od něj očekával dav.
Sám na sjezdovkách nikdy nezávodil. Hrál hokej za Motorlet, závodně běhal na běžkách i bez běžek. Vystudoval, získal titul magistr, živil se jako právník. Až do chvíle, co si umanul, že ze svých dětí Petra a Šárky vychová špičkové sjezdaře.
Nosil s sebou grafy, na kterých ukazoval, kde budou jeho děti za pět let. "Jednou jeden z nich vyhraje Světový pohár," opakoval dokola. Až tím mnohým už připadal směšný. "Měli jsme chalupu na horách, u ní vlek. Podívali jsme se do českých tabulek, tam bylo asi 4000 sjezdařů včetně žáků. Tak jsem si řekl: To není zase tolik, tady musíme uspět. Šlápneme do toho."
Záhrobská ani její starší bratr Petr neměli talent od boha. "Kdyby ho měli, tak jsme si s manželkou vytvořili lyžařskou Klapzubovu jedenáctku, děti by vyhrávaly a já bych byl za vodou," směje se otec.
Šárku považuje za dělníka tratí. Sama přitakává: "Lyžování mám nadřené."
Záhrobský kontra svaz
Stejně jako porod nastudoval Záhrobský z knížek i sjezdové lyžování. "Byla to piplačka, kolikrát jsem se i spletl. Drobné chyby byly přípustné, ale hrubku jsem udělat nesměl. Nejsem v pozici Rakouska, kde vybírají z 10 tisíc žáčků a dopředu počítají s velkým odpadem. Já mám jen své dvě děti."
Šárku učil na Benecku lyžovat od dvou let. "Táta mě nahoře pouštěl a máma dole chytala," vypráví Záhrobská. "Na jedné lyži jsem měla větvičku. Ještě jsem totiž neuměla strany, tak abych věděla, kam mám zatočit."
Základní vzdělání získávala střídavě v Praze a v Krkonoších, kde rodina trávila zimu. Chodila tu do venkovské malotřídky s žáky z jiných ročníků. Stopadesátimetrový kopec od chalupy ke škole sjížděla po zadku a domů se pravidelně vracela v rozervaných kalhotách.
Když už jim české hory byly malé, bral otec své děti do Alp. Spali na statcích, kde byl levný nocleh, ohřívali si jídlo ze sklenic připravených doma maminkou Jiřinou.
V patnácti letech neměla Šárka mezi vrstevnicemi v Česku konkurenci. Než aby dominovala na domácích závodech, otec ji raději vozil za silnějšími soupeřkami do Rakouska. Tím však u Čechů narazil.
"Svazoví představitelé naschvál doplnili do soutěžního řádu článek, že v době českých závodů se do ciziny jezdit nesmí." Zákaz nerespektoval a obešel. Šárka a Petr startovali v Rakousku za místní Ski Club Leogang. Rezolutně odmítl i centrální přípravu svých dětí s českou reprezentací.
Proto byla jejich další cesta lemována konflikty a hádkami se svazovými funkcionáři. "Bezohledně Šárku brzdili. Chtěli ji stáhnout do průměru. A mě prezentovali jako arogantního despotu," řekl Záhrobský.
Italská rodina na svahu
Později přiznal, že pověst despoty sám přiživoval: "Pomáhá vám totiž k růstu, když vás všichni nemají rádi. Pokud míříte nahoru, musíte některé lidi odstřelovat, aby vás nebrzdili." Před pěti lety dokonce o sobě rozhlašoval: "Jsem cholerik, já vím. Jsem nesympatickej kruťas. A jsem asi horší než otcové tenistek Stefano Capriati a Richard Williams."
Šárka se ho hned zastávala: "Kdepak, kruťas táta není! Jen tvrdej a přísnej, to jo." Při tréninku často fungovali jako italská rodina. "Deset minut na sebe křičíme a pak je klid. Vyměníme si názory, pročistíme vztahy. Je to lepší než to v sobě dusit," řekla Záhrobská.
Společně projeli po Evropě tisíce kilometrů. "Taky jsme rozflákali tři auta. První ve Finsku skoro až na severním pólu, v pustině, když jsme měli naloženo pět metráků zavazadel." Své narozeniny většinou prožívala Záhrobská v zimních střediscích.
Když jí bylo devatenáct, závodila zrovna v Mariboru na juniorském mistrovství světa. "Dostala jsem kytku, plyšáka a šla spát. Ráno jsme jeli superobří slalom."
V den 20. narozenin vybojovala na světovém šampionátu dospělých v Bormiu 2005 senzační bronz ze slalomu. Nekřepčila proto. I v okamžiku triumfu zůstala tichou dívkou. Na hotelu si přiťukla šampaňským, popíjela pivo.
U třetí skleničky však již prosila lékaře Jiřího Beznosku: "Jirko, dopij ho za mě." "Šárka je vážně moc hodná holka," řekl tehdy na baru její otec. "To že táta řekl? Jestli on nemá upito," reagovala s úsměvem.
Na oslavy si nikdy nepotrpěla. "Nerada bývám středem pozornosti. Nejsem šťastná, ani když mi zpívají Happy birthday." Silvestra neuznává. Když relaxuje, zaleze si sama do kouta, poslouchá hudbu, čte si. Nebo si pouští na počítači svůj zamilovaný seriál Červený trpaslík. "Některé díly už znám nazpaměť. A Četníky taky. Při komediích s Belmondem a Funesem vyprazdňuju hlavu."
Na brigádě u krav
Ještě nedávno posílal Záhrobský dceru o prázdninách do Rakouska na brigádu, aby si přivydělala. "Pomáhala jsem na statku. Sekala jsem trávu, vařila a učila se německy. Ale ty jejich krávy mě moc neposlouchaly," vyprávěla.
Kolik stála její lyžařská kariéra, se však nedozvíte. "Peníze říkat nebudu. Bylo jich hodně. Velké sumy," tvrdí Záhrobský. "A pořád to není zpět. Ta cesta byla dlouhá 19 let.
Nemůže se to otočit hned. Chtělo by to nejmíň jeden vyhraný Světový pohár." Z peněz od Českého lyžařského svazu pokryl přípravu svých dětí jen z 10 procent.
Bez sponzorů by byl ztracený. "Prvního jsem získal, když bylo Petrovi dvanáct let – firmu Minolta. To byl stoprocentně český rekord. Dvanáctiletého sportovce tu nikdo předtím neprodal. Navíc někdo, kdo byl neznámý jako já a neměl nic v ruce." Když byla Šárka malá, naplánoval jí otec závody v Norsku a rozeslal faxy do norských středisek, jestli by jim nevyšli vstříc. A zabralo to.
Jen za minulý týden vydělala jeho dcera milion korun na oficiálních prémiích. Za vítězství v závodě Světového poháru by brala 30 tisíc eur odměny a dalších až 50 tisíc eur na prémiích od výrobců materiálu.
"Lyžováním se dá dobře vydělávat. Ale není to jako v tenise. Tam se velmi slušně uživí prvních sto. U nás musíte jezdit do pětky, jinak nemáte nárok," říká Záhrobská.
Dožeňte Kosteliče!
Vzorem jim byl dlouho chorvatský lyžařský klan Kosteličových, který se z nicoty vydrápal vlastními silami až na lyžařský Olymp. "Kosteličovi dělají fyzičku mnohem tvrději než my, musíme přidat," říkal otec Záhrobský v létě 2003. Kopec u horské chalupy jeho děti vybíhaly s pneumatikou od traktoru zavěšenou za pasem. V Praze na Julisce sprintovaly do schodů.
Šárka měla přesně spočítáno, kolik jich tam je. "99," vyhrkla. Za trénink zvládla takových výběhů osm. "I s osmikilovým pásem kolem těla," prohodila jakoby nic.
"A polovinu z těch výběhů žabákama," doplnil její bratr Petr, který pravidelně šlapal na kole i z Malé Strany na Petřín – čtyřikrát za hodinu. Šárka stejnou trasu vyběhla po svých.
Postupem času otec Záhrobský prozřel, že kopírovat bezmezný dril Kosteličových by bylo sebevražedné. Zvlášť když s Chorvaty absolvovali i společné tréninky na sněhu. "Dávky, které si tam nakládali, mě šokovaly. Jsou ohromné. To bych své děti zničil," řekl Záhrobský.
Například Ivica Kostelič, mistr světa mezi slalomáři, zvládl patnáct tréninkových obřích slalomů po sobě. "My odcházeli po deseti." Janica Kosteličová je teď ve 24 letech zcela opotřebovaná, musela přerušit kariéru.
Už na mistrovství světa 2005 Záhrobská líčila: "Když jsem Janicu viděla v cíli slalomu, povídala jsem: Tati, takhle dopadnout nechci. Nemohla dýchat, kašlala, byla rudá, zpocená." Dnes Záhrobští mnohem častěji regenerují.
"Zjistil jsem, že jsme trénovali víc, než bylo potřeba. Teď odpočinek Šárce prospívá. Najednou má na trati mnohem větší jiskru."
Zbývá poslední krok
Doma v Praze-Řepích zřídil otec pro dceru soukromou Síň slávy. V pokojíku stojí kvanta pohárů. "Když na nich utírám prach, trvá to přes hodinu," povídá Záhrobská. "A to stále ještě nejsme na konci," dodává otec.
Právníkem nikdy znovu nebude. "Víte, právničina, to jsou stohy papírů, taková suchá práce. Zato lyžování je pestrý sport v přírodě. Kdyby už Šárka nejezdila, šel bych trénovat ven. Nabídky by byly." Norové i Američané mu prý již před lety nabízeli plat 100 tisíc korun měsíčně.
Po bronzové medaili z mistrovství světa 2005 neměla Záhrobská minulou sezonu tak vydařenou, na olympiádě dojela nejlépe třináctá. "Neúspěch mě dokáže nakopnout," konstatovala. Letos svá slova potvrdila.
"Lyžování je 90 procent porážek a 10 procent úspěchů. A je děsně nespravedlivé, závislé na počasí i materiálu," připomíná otec. "Další neúspěchy zase přijdou. Zas budou lidi pindat a říkat, že nám to nejde. Ale to je normální, s tím počítáme." Muž, který měl kdysi zdánlivě šílenou vizi, již stojí se svou dcerou pod vrcholem.
Zbývá poslední krok. Vyhrát závod Světového poháru. "Jednou to přijde," ujišťuje Šárka Záhrobská. "Nevím, jestli příští závod, za měsíc, nebo za rok. Ale přijde to."
