Patnáct sezon už závodí ve Světovém poháru. Její příběh by vydal na román. O dívce z Krkonoš, která porazila alpské velmoci a stala se mistryní světa. O bouřlivém rozchodu s otcem. O zákeřné nemoci a operaci nezhoubného nádoru, po které se opět dokázala vrátit do špičky. O svatbě, manželovi i změně životních priorit.
V úterý začínající mistrovství světa alpských lyžařů ve Svatém Mořici bude pro Šárku Strachovou už deváté – a zároveň poslední. Po sezoně možná kariéru ukončí. A pokud ne, tak po té příští, olympijské. V 31 letech se už těší i na rodinný život.
Povězte, Šárko, co vás na závodním lyžování stále dokáže vzrušovat?
Jeho pestrost. Že každý závod je jiný. I když jsem ve Flachau podesáté nebo v Aspenu počtrnácté, nikdy to není stejné. Já jsem jiná, ta situace je jiná.
Proto jste vydržela tak dlouho?
A také proto, že chci vědět, kam až mohu posunout své hranice. Baví mě zjišťovat, jestli jsem už dosáhla maximálního limitu, nebo jestli tam ještě je rezerva. V lyžování se materiál i technika vyvíjejí tak strašně rychle, že je pořád co objevovat a na čem pracovat.
Je motivací i příroda kolem vás?
Ta je mou nádhernou kanceláří. Přestože se po sjezdovkách pohybuju od dětství a nemělo by mě už nic překvapit, tak v posledních letech si právě přírody víc užívám. Dřív byly brány a lyžování moje všechno. Teď mnohem víc vnímám i jiné věci.
V šest ráno se vyvezete lanovkou na trénink, vychází slunce a vy si řeknete: To je ale krása?
Jo, třeba na podzim brzy ráno v Ramsau. Vyjedu nad mlhu, na kopec září sluníčko a na sjezdovce je krásný manšestr. Kolem nikde nikdo, my tam stojíme s celým týmem a říkáme: To je nádhera, krásnější den ani nemůže být.
Šárka Strachová romantička?
To jsem. Ráda dostávám květiny. Ráda se podívám na romantický film a pobrečím si u něj. Jakmile v televizi někdo brečí, brečím taky.
Šárka Strachová v Ohnově zemi.
Což má daleko k představě rvavého sportovce-tvrďáka, který jde nekompromisně za svými cíli.
To je možná můj celoživotní handicap, že nejsem ještě víc rvavá. I na tom se nyní usilovně snažím pracovat. Kdo není rvavý a neriskuje, ten ani mezi ženskými nemá šanci. Vědomě se teď nutím do rizika a jízd na limitu, které před deseti lety vůbec nebyly nutné. Tehdy se i s hezkými obloučky dalo dosáhnout na titul mistryně světa.
Šárka StrachováLyžařka Narodila se 11. února 1985 v Benecku. Od čtyř let ji trénoval otec Petr Záhrobský, pod jehož vedením lyžovala do roku 2009, kdy se rozhodla, že dál chce pokračovat v kariéře bez něj. Vlastní čtyři slalomářské medaile z mistrovství světa. Zlatá byla v roce 2007, stříbrná 2009, bronzová 2005 a 2015. Zároveň má bronz z olympiády ve Vancouveru 2010 a je vítězkou dvou závodů Světového poháru. V zimě 2012–13 se dokázala vrátit do špičky po operaci nezhoubného nádoru v oblasti hypofýzy. O necelý rok později se provdala za svého bývalého kondičního trenéra Antonína Stracha. |
Schválně, jak byste s jízdou, s níž jste se v Aare 2007 stala světovou šampionkou, dopadla nyní?
Byla bych téměř poslední.
Tak překotně se slalom vyvíjí?
Ano. Letos jsem při závodech v Sestriere našla na videu jízdu Anji Pärsonové, se kterou tam vyhrála na olympiádě 2006. Kouč mi říkal: Podívej, jak jede, ta by dneska dostala čtyři vteřiny. Z roku na rok vám sice ten vývoj až tak rychlý nepřijde, ale jakmile se podíváte na starší video, hned vidíte ten hrozný rozdíl. Dnes lyžování stojí na každičkém detailu a dříve nemyslitelné preciznosti. Na videu porovnáváme různé průjezdy kombinací branek, lišící se od sebe třeba jen o pět setin, a přesto i těch pět setin je pro nás důležitých. Ovšem podobně se vyvíjejí všechny lidské obory. V byznysu nebo v medicíně to není jiné.
V 31 letech patříte k nejstarším slalomářkám ve Světovém poháru. Jak se v této roli cítíte?
Jako lyžařka, na kterou se tlačí ty mladé. Veronika Zuzulová je ještě o rok starší a v poháru závodí o dvě sezony déle. Vrstevnicemi jsou i Rakušanka Kirchgasserová a Švédka Hansdotterová. Ale spousta dalších úspěšných holek z mé generace už skončila, například Rakušanky Nicole Hospová a Marlies Schildová.
Šárka Strachová na trati slalomu ve Flachau.
A ještě mnohem dříve slavná Janica Kosteličová.
Ta dokonce už v pětadvaceti.
Navíc se zhuntovaným tělem a po sérii operací. Vám se naopak klasická lyžařská zranění, jakými jsou třeba přetrhané kolenní vazy, celou kariéru vyhýbala.
Záleží i na přístupu. Kosteličovi trénovali šíleně tvrdě a obě děti to zdravotně odnesly. Janica už v pětadvaceti dál závodit nemohla, měla obrovské problémy i se štítnou žlázou. Ivica sice vydržel do 38 let, ale koleno má jedenáctkrát operované. Je smutné, když ho pak vidíte startovat s vysokým číslem 50, jak se trápí a ztrácí pět vteřin.
Vy sama už od olympiády v Soči 2014 před každou sezonou tvrdíte, že může být vaší poslední. Přesto jste si zatím pokaždé kariéru o další rok natáhla.
Však také Klaus (trenér Mayrhofer) nedávno o mně i o Veronice Zuzulové pronesl: S vámi je to těžké, každou chvíli končíte a potom zase nekončíte. Také Veronika původně chtěla lyžovat jen do her v Soči. Pak si kariéru prodloužila o rok. Loni tvrdila: Žádná další sezona nebude, to je definitivní. Ale teď jede na vlně, vyhrává a vykládá, že si přidá ještě rok nebo dva. Já jsem si v pětadvaceti plánovala, že budu závodit do her v Soči, ty vyhraju a ještě před třicítkou skončím. To byla má ideální varianta. Jenže všechno se mění. Rozhoduju se sezonu od sezony. Takže teď jedu tuhle. A během března se rozmyslím, jestli bude ještě i ta další.
DVA BRONZY. Olympijský z Vancouveru 2010 a světový z Vailu 2015.
Nebylo by škoda končit rok před olympiádou v Koreji?
Ta je velkým lákadlem. Přesto musím zohlednit, jak to vše zvládám zdravotně a fyzicky. Rozhodně je úžasné, že se pořád držím mezi sedmi nejlepšími slalomářkami světa. V letošní zimě jsem jednou stála ve Světovém poháru na stupních vítězů, mám dost dalších umístění do desítky. Takže celkově jsem určitě spokojená, i když v den závodu bych vždycky chtěla být výš. Třeba v Semmeringu a Mariboru jsem měla pocit, že jsem odvedla na trati všechno, na co mám. Že to nestačilo na nejlepší, už byla druhá věc.
K jaké variantě se nyní přikláníte víc? Skončit už letos, nebo vydržet do olympiády?
Snažím se na to nemyslet. Rozhodnutí prostě najednou přijde, nedělám si seznam Pro a Proti. Počkám, jak se na jaře budu cítit. Mé tělo už obtížně zvládá trénink, cestování i regeneraci. Když jsme v lednu jely čtyři slalomy po sobě, odrazila se ta náročná série na mých výkonech ve třetím a čtvrtém slalomu. Pohyb už neměl jiskru, chyběla mu jemná motorika a dynamika. A když se po takové šňůře vrátím domů a trochu povolím, najednou to na mě padne a cítím se hrozně unavená.
Právě teď vás nejvíc bolí co?
Ozývají se kolena a kyčle. I když jdu jen na procházku, občas mě píchne v kyčli nebo zabolí koleno. Ve dvaceti mi stačilo, abych se po náročném tréninku vyspala, a další den jsem byla zase připravená. Teď už ne.
V posledních dvou letech vedle lyžování zároveň podnikáte...
... no, já tomu tak neříkám. Předloni jsme rozjeli firmu VO2max. Máme v ní čtyři fyzioterapeuty, paní na recepci a další externisty. Podílela jsem se na myšlence firmy, ovšem lyžování je dál mou prioritou a firma zatím jen koníčkem, mou budoucí prací, které se chci po kariéře naplno věnovat. Zatím v ní spousta práce zůstává na mého muže.
Kolik času jí tedy věnujete?
Přes zimu téměř žádný, pouze některé věci řeším po večerech přes e-mail. Během léta je toho času víc, ale i tak pořád tvoří 90 procent mého života lyže a 10 procent to ostatní.
V CIVILU. Při videochatu pro iDNES.cz.
Až odložíte závodní lyže, mohla by vás právě práce ve VO2max naplňovat? Nebo máte víc nápadů?
Nápadů by bylo. Tahle firma je předpřipravená a Tonda (manžel) se strašně moc těší, až mi ji celou předá, vždyť sám má svůj jiný byznys. Ale prioritou pro mě bude po kariéře i rodina. Jsem teď pořád na cestách, i proto nechci, abych potom dvanáct hodin denně trávila v práci a nevěnovala se rodině. Ani nechci sedět jen v kanceláři. Ráda bych se sama zdokonalovala, láká mě třeba kurz biomagnetické rezonance.
Co ta příroda, nebude vám chybět?
Věřím, že v té se budu pohybovat pořád. Máme pejska, dál budu sama sportovat. Akorát budeme muset za přírodou víc jezdit, jako klasičtí lidé na víkend nebo na dovolenou.
Umíte si představit, že po tolika závodních letech se jen tak projedete po sjezdovce v Krkonoších?
A víte, že docela jo? Těším se na sjezdovky, na běžky, na skialpy, na kolo, na dny, kdy začnu dělat sport úplně jinak a nebudu muset řešit, že když půjdu pozdě spát, tak další den nebudu mít dost energie na trénink. Vrcholový sport je sice náročná dřina, ale zároveň i hra. Vrcholoví sportovci často vůbec neznají realitu života. Mnozí z nich jsou jako přerostlé děti a po konci kariéry mají problém nastoupit do běžného života. Já se na něj těším.
Tak se zkuste zasnít. Kde se vidí Šárka Strachová za pět let?
S jedním už trochu větším dítětem a s dalším miminkem v našem rodinném domě. A zároveň také v kanceláři jako osoba, která zodpovídá za provoz a marketing firmy, ale má i vlastní klienty, o které se stará.
Myslíte si, že až dodatečně lidem v Česku dojde, jak neskutečné bylo mít tady dlouhých patnáct let slalomářku světové špičky?
To neumím říct. Sama jsem však na sebe pyšná, že až na moji nejhorší sezonu 2011–12 jsem vždy bez potíží postoupila do finále Světového poháru (pro 25 nejlepších). Dlouho jsem patřila v poháru do první nasazované sedmičky. Mám pět velkých medailí a navrch jednu zlatou juniorskou. Pro mě je to vše neskutečné. Každého dalšího dílčího úspěchu si teď mnohem víc vážím a umím se radovat už i ze 6. místa. A i kdyby se mi nic dalšího nepodařilo, také tahle sezona je dobrá.
Pokud byste v ní uspěla i na mistrovství světa, byl by to podnět, abyste si kariéru protáhla?
Nevím. Možná by mě namotivovala medaile, možná spíš neúspěch, po němž bych si řekla: Tak to zkusím ještě za rok. Vážně zatím nevím. Počkejme do jara.
Šárka Strachová byla předminulý rok hostem videochatu na iDNES.cz:
