Pro vaše sebevědomí to musí být mimořádně důležité vítězství, že?
To tedy je. Sice jakékoliv stupně vítězů jsou vždycky super, takže jsem i za ta dvě druhá místa ráda, ale přece jen... Minule jsem skončila druhá jen o 15 setin. Dneska pro změnu rozhodlo jen o 30 setin, jenže tentokrát v můj prospěch.
Přitom jste toho před závodem údajně moc nenaspala.
Nenaspala. Těch pět hodin je hrozný časový posun. Usínám dlouho po půlnoci, přitom já potřebuju spát tak 9 hodin denně. Tady jich je možná tak šest, což je pro mě hrozně málo. Sice se převaluju v posteli, ale nespím. Je to divné. Já vím, jsme na tom všechny stejně, ale někdo se s tím prostě vyrovnává hůř.
Stephanie Beckertová, vaše soupeřka v závěrečné rozjížďce, zajela v úvodu závodu tři kola rychleji než vy. Zůstávala jste klidná?
Upřímně řečeno, doufala jsem, že mám na to, abych vydržela jet v nasazené rychlosti dál. Říkala jsem si: Nevzdávám to, budu bojovat, snad to na Stephanii bude stačit. A ono se to povedlo.
Očima trenéra Nováka: Vypadalo to v porovnání s mezičasy Pechsteinové chvíli strašidelně, ale dobře to dopadlo. Při průjezdu do posledního kola už jsem byl přesvědčený, že Martina vyhraje. A pro ni je tohle vítězství strašně důležité. I proto, že ve Světovém poháru na dlouhých tratích utekla Beckertové o 40 bodů. Kdyby pohár vyhrála celkově posedmé v řadě, byla by to fantazie. Dneska ráno se necítila kdovíjak dobře. Martina je typ spáče a když tady usínala třeba až ve dvě v noci, bylo to špatně. Dnešní ranní trénink radši hned zabalila, když jsem jí prozradil, za kolik jela kola. Říká mi: Já jdu z ledu, nemá cenu tady být. Jenže ona se umí úžasně koncentrovat na závod. Bylo to těžké poradit si v přímém souboji s Beckertovou a zároveň bojovat na dálku s Pechsteinovou. Ale Martina to zvládla. Tohle už jí v Astaně stačí, ať už zítra dopadne patnáctistovka jakkoliv. S Leenstraovou a Nesbittovou zatím na ní bojovat nemůže, ty jsou někde jinde. Ovšem my jsme zatím nic pro to neudělali, aby jezdila patnáctistovku lépe. Musíme na ni postavit trénink trochu jinak. |
Ovšem na Pechsteinovou jste při porovnání mezičasů ztrácela až 5 vteřin.
Pechi při své jízdě výborně rozjela začátek, jezdila kola za 32,5, to bylo hodně rychlé. Když jsem viděla její výsledný čas, spočítala jsem si, jaké tempo musím držet, abych zvládla závod za 7:00. Řekla jsem si: Zkusím to vydržet.
Ještě před posledním kolem jste za ní zaostávala o půl vteřiny. Pak jste si pak sáhla na dno sil?
Ta poslední zatáčka už byla hodně krutá. A rovinku jsem dojela setrvačností. Rvala jsem se až do cíle. Bylo skvělé, za na cílové rovince stálo hodně lidí, co mi fandili, z Kazachstánu, Ruska i Norska a hlavně Karolina Erbanová, brácha a Zdeněk Hasselberger. Ty poslední metry mě hnali do cíle. Za to jim musím strašně moc poděkovat, byli hodně velkou psychickou podporou.
Když jste v cíli uviděla na světelné tabuli u svého jména jedničku, co jste si pomyslela?
Zakroutila jsem hlavou a řekla: To neni možné. Byla to tak strašně vyrovnaná pětka.
Zítra vás čeká závod na 1500 metrů. Půjdete do něj nabitá sebevědomím? Nebo mi prozatím jako obvykle řeknete jen: Teď mě strašně bolí nohy, teď nechci myslet na další závod?
Přesně tak. Já se asi 40 minut vyklusávala a potom půl hodiny protahovala a hrozně mě bolí nohy. Vůbec nevím, co z toho zítra vzejde. Ale já jsem hrozně ráda, opravdu hrozně, za to dnešní vítězství. Na patnáctistovce se samozřejmě budu snažit, soupeřku mám v páru výbornou, jedu s Pechi. Uvidíme. Zítra asi budou mít navrch ty, co nemají v nohách pětku, a těch je tu docela dost. Ale ať to dopadne jakkoliv, už dnes jsem si splnila svoje.
