Podruhé v životě směla 20letá Češka pozdvihnout pohár pro šampionku Světového poháru v rychlobruslení na dlouhých tratích.
Jak ještě jste v pátek titul oslavila?
Už nijak. Snědla jsem těstoviny, co mi kouč udělal, a šla spát. V sobotu mě ještě čekala patnáctistovka.
A sil už není nazbyt?
Což o to, teď je mi fajn. Kdo by se po takovém vítězství necítil dobře? Sama sebe jsem v sobotu překvapila, když se mi odpoledne chtělo na kolo. Musím trénovat. Nejdůležitější závod sezony mě v Naganu teprve čeká. Až po něm se možná něčeho napiju. Doufám, že bude důvod.
Při mistrovství světa na jednotlivých tratích tam budete obhajovat dvě loňská zlata. Co o naganské hale víte?
Zatím vůbec nic. Nikdy jsem tam nebyla, nic jsem nezjišťovala. Umím japonsky leda pozdravit: Koničiva.
Světový pohár jste vybojovala už podruhé. Kdy to bylo těžší?
Loni šlo o překvapení. První závod jsem vyhrála až v lednu a na finále jsem jela s náskokem jen 75 bodů. Letos jsem zjistila, jak je těžké obhajovat, některá vítězství byla jen v setinkách. Ale před finálovým závodem jsem už měla jistotu a klid. To byl největší rozdíl.
Přesto: Kdy vám bylo během sezony nejhůř? Se zlomenou rukou na startu v Salt Lake City?
Zranění ke sportu patří. V Salt Lake se mi jelo v pohodě, jen ta ruka bolela. Nejhůř mi bylo v Hamaru, kde jsem měla horečku.
A nejkrásněji?
To neumím říct. Šestkrát jsem vyhrála, takže mi bylo šestkrát krásně.
Vaše sparingpartnerka Andrea Jirků dnes zažívala opačné pocity. Na juniorském mistrovství světa získala na 3 000 metrů „bramborovou“ medaili. Sledovala jste ji na dálku?
Moc mě to mrzelo. Já být v pozici Andrey, brečela bych. Hned jsem si vzpomněla, jak těžce jsem nesla své brambory na olympiádě v Turíně.
Máte spočítáno, kolik peněz vám tato pohárová sezona přinesla?
To jsou otázky... Jsem hlavně ráda, že jsem první. Peníze k tomu patří, ale pro mě jsou druhořadé. Nevím, kolik jich je, ani kdy přijdou.
Ale potřebujete je na stavbu vysněného domu, ne? Už se rýsuje?
V březnu se má začít stavět.
