Jistě, rozběh měla pomalý a její technika ještě není po dlouhé pauze dokonalá. Však si také vyčinila: „Na rovině jsem to moc uspěchávala.“
A záda? Ach ano, záda bolí. Trochu. Musí bolet. Nepotkala čaroděje s kouzelnou hůlkou, který by ji hned zbavil veškeré bolesti posledních měsíců. Tak to nefunguje.
Potkala však Ester Ledeckou a Ondřeje Synka, kteří v minulosti řešili s páteří podobné trable a podstoupili u profesora Pavla Koláře obdobnou léčbu jako nyní ona.
„Nepřejde to hned, ale bude se to zlepšovat,“ ujistil ji Synek.
Mnohokrát v minulých sezonách závodila Martina Sáblíková přes bolest, navzdory zraněním a nemocem, jež stále přicházely. Nicméně letos přiznává: „Mám za sebou nejtěžší období kariéry.“
Dodávka olympijské naděje ze SP v Erfurtu. "Nevykápla jsem, a to je super," okomentovala Martina Sáblíková třetí místo na 3000 metrů. Záda drží. https://t.co/dBSKwts6sO
Teprve nyní, když se její příběh olympijské zimy 2018 snad obrací k dobrému konci, poodhaluje detaily o posledních měsících.
Velmi krušných měsících.
Buď se to podělá, nebo vydržím
Stavanger, polovina listopadu. Poplach. Nemůže se pořádně ohnout, přesto jede pětku, kvalifikaci na olympiádu. „Každé kolo jsem trnul, že skončí,“ líčí kouč Petr Novák.
Uklidňující injekce od narychlo přivolaného ortopeda představovaly dočasnou, nikoliv trvalou úlevu.
Pochopila to v prosinci při poháru v Salt Lake City. Nešlo jen o částečný výsuv ploténky, zasahující do nervů a vystřelující bolest do nohou. Zároveň si zablokovala i kříž o kyčelní kloub. Proto nemohla ani natáhnout nohy.
Na patnáctistovce skončila v Salt Lake City poslední. „Po ní jsem se sesypala,“ přiznává. „Šíleně se trápila,“ vzpomíná její spolubydlící na pokoji Nikola Zdráhalová.
V těch dnech procházela Sáblíková tornádem emocí. „A celý tým to se mnou měl těžké. Nechtěla bych být v tu dobu sama se sebou.“
Doktoři tápali, jak ji zbavit blokace. Ale před závodem na 3 000 metrů se v Salt Lake City přihodilo cosi nečekaného. Chtěla si povolit brusle, sedla si a najednou to v jejím těle luplo. „Esíčko v páteři se odblokovalo. Konečně jsem se mohla aspoň ohnout až na zem. Bohužel šlo jen o to esíčko. Ploténku mi takhle nikdo zpátky nevrátí.“
Lékaři i kouč živili víru, že ke zklidnění pomůže prosincová závodní pauza. Nepomohla. „Nevěřila bych, že něco může takhle neskutečně bolet.“
Snažila se omezeně trénovat, ale nemohla patřičně najíždět do zatáček. V nich se svou technikou na soupeřky vždy získávala. „Zato teď jsem si říkala: Hlavně neupadni.“
Pochroumaná záda jí nedovolovala zaujmout na bruslích optimální posed pro závody na dlouhých tratích, o patnáctistovce ani nemluvě.
Když se před Vánocemi její stav nelepšil, s trenérem si uvědomili: Musíme jednat. Podstoupila opich kritických pasáží. „Tři dny teď nesmíte nic dělat. Zůstaňte doma,“ zněl příkaz lékařů.
Tentokrát poslechla a ležela.
Specialistka ji učila nejen posilovací cviky, ale i jak chodit, aby na záda vytvářela při chůzi co nejmenší tlak, nebo jak si má jinak nastavit v autě sedačku. Sáblíková miluje řízení, ale na delších úsecích to má teď zakázané.
„Martina začala být ke svému tělu ještě zodpovědnější než předtím,“ oceňuje Novák. Jeho svěřenkyně nemá prakticky žádné koníčky. „Z 99 procent ji zajímá jen sport. Málokdy se proto stane, že jde spát později. Nepije žádný alkohol, nedá si ani sklenku vína.
Mistrovství Evropy v Rusku zkraje ledna obětovala. Třetího ledna šla k profesoru Pavlu Kolářovi na další opich. Znovu jí radili několik dnů tělo nezatěžovat.
„Jenže pro mě už to byl hraniční čas. Odmítla jsem zase nic nedělat,“ doznává.
Rozhodla se hrát vabank.
Oznámila všem: „Kašlu na to. Buď se to úplně podělá, nebo to vydržím. Tohle je poslední šance, kdy mohu před olympiádou něco natrénovat. Že to bolí? Tak ať to bolí. Že je zima? Tak ať. Nemám na co čekat.“
Při lednovém soustředění v Collalbu si poprvé po třech měsících naložila plnohodnotný trénink. Na kole se tu drápala do zasněžených kopců, na ledě jezdila ostrá tempa. „Někdy jsem šla do toho tak naplno, že se mi chtělo zvracet. Občas jsem chodila hodně přes bolest, jindy jsem ji naopak skoro necítila. Bylo to jako na houpačce.“
Kouč: Věřím zlatu na pětce
Po dalších dvou týdnech Novák usoudil: „Martinin stav je stabilizovaný. Přestože už zase naplno trénuje, nezhoršuje se to.“
Světový pohár v Erfurtu byl pro ni o víkendu ostrým závodním testem. Musela ho před cestou do Koreje podstoupit, aby zjistila, na čem je. „V tréninku se nikdy nevyhecujete jako v závodě.“
A tak poprvé od 10. prosince, po 41 dnech obav, čekala na ledu na výstřel startérovy pistole. Už sobotní osmé místo na patnáctistovce ji povzbudilo. Potom i nedělní třetí příčka na trojce. Generálka vyšla.
„Něco tomu ještě technicky schází. Formu má tak na 95 procent. Ale to je jen dobře, když víme, že ještě nejede hranu,“ soudí Novák.
Znovu mohla v zatáčkách normálně přešlapovat a odrážet se. Nepotká ji tedy osud Gabriely Koukalové. S nadějí vyrazí na svoji čtvrtou olympiádu.
Z olympijských her už má tři zlata, stříbro i bronz. Pětku neprohrála na vrcholné akci 11 let. Ovšem tvrdí: „Už si nepřipadám neporazitelná.“ Zestárla, prošla si očistcem, jenž postihl i její sebevědomí.
„Dřív jsem si na startu tolik věřila. I teď chci všechny ty holky porazit, ale už to není takové, jako když jsem tam stávala a říkala jsem si: Hele, teď jsem tady já, tak nazdar.“
Jakmile jí Novák zahlásí při tréninku kolo za 29,2, podezírá ho, že si tak rychlý čas vymyslel, aby ji tím ještě více motivoval.
Marně se kouč dušuje, že tomu tak není.
Sáblíková pak za ním chodí a ptá se ho: „Fakt si myslíš, že mám na olympiádě na medaili?“
„Hele, vidím, jak se zase pohybuješ na ledě. Pojedeš o ni,“ odvětí.
Sám je o tom bytostně přesvědčen. „Na trojce bude Martina v Koreji bojovat o stupně vítězů. A na pětce pojede o zlato. A kdybych mohl, tak si vsadím, že ho bude mít.“
Že je Sáblíková navenek pesimistkou? „Ve skutečnosti je psychicky jednou z nejsilnějších bojovnic, jakou jsem kdy poznal,“ namítá kouč.
Veškeré trable této zimy i výsledky pohárů budou brzy zapomenuty. „Letos každý všechno směřuje jen k olympiádě. Po ní se nikdo nebude ptát, jestli jsme vyhráli nebo prohráli nějaký Světový pohár,“ připomíná 30letá žena ze Žďáru nad Sázavou.
A pokud vysněnou medaili v Pchjongčchangu skutečně získá...
„Tak bude nejen tou nejsložitější medailí celé mé kariéry, ale zároveň i mým poděkováním všem lidem, kteří teď při mně stáli. Bylo to občas opravdu na hlavu.“
