Ta pomíjivá chvíle ho stála dvanáct dní dobrodružství a dřiny v rozpálené Argentině, na horských přejezdech v Andách i v povodněmi rozbahněné Bolívii. „Dakar byl pro mě neskutečný zážitek. I když se to zdá jednoduché, dojet do cíle je náročná věc a chce to hodně štěstí. A já jsem ho tentokrát měl,“ přiznal šternberský závodník, který slavný závod dokončil na 82. místě.
Nebyly to ale jen ty necelé dva týdny v sedle, Lhotský začal o start na nejdrsnějším závodu světa usilovat před čtyřmi lety. Premiéru si prožil loni a byla to směs krutých zážitků provázených bolestí. Už ve druhé etapě si utrhl v jednom koleni zkřížený vaz, po týdnu navíc přišlo stejné zranění i na přetěžované druhé noze. Přesto chtěl pokračovat, v těžkých píscích ale musel pro totální vyčerpání vzdát a z trati ho musel do bivaku snést vrtulník.
„Tehdy jsem seděl v písku a dospěl k ohromné pokoře k tomuto závodu. Prožil jsem peklo, ale zjistil o Dakaru všechno a podřídil jsem tomu přípravu. Spal jsem v hypoxickém stanu, aby organismus lépe zvládal vysoké nadmořské výšky. Taky jsem se dával psychicky dohromady. To byly věci, které mě dostaly až do cíle,“ nepochybuje Lhotský startující v barvách Barth Racing.
Maraton bez tlumičů
I letos ale musel každý den bojovat a pravidelně se vracel do bivaku vyčerpaný. Ve 3. etapě prožil bouřku v pěti tisících metrech nad mořem a taky první větší pád. O den později projížděl mezi kroupami a rval se hodinu a půl s motorkou, když se po zapadnutí v pískovém trychtýři přehřívala a ztrácela výkon.
„Dakar byl neskutečný zážitek. Dojet do cíle je náročné a chce to hodně štěstí. A já jsem ho tentokrát měl.“ Rudolf Lhotský |
Největším problémům ale čelil v maratonské dvojetapě, která se jela bez asistence. „Už na začátku mi vytekly tlumiče na přední vidlici, takže dva dny jsem nemohl jet pořádně rychle a manévrování s motorkou mi bralo hodně sil. Navíc ten druhý den jsem letěl přes řidítka a pochroumal si žebra. Už jsem byl vyřízenej a těšil se do bivaku, kam mi zbývalo 300 kilometrů. Po dvou stovkách nás pořadatel zastavil a rozdal nám nové roadbooky s tím, že je před námi smetená cesta a musíme jet do Salty objížďkou 330 kilometrů,“ líčí Lhotský chvíle, kdy mu bylo nejhůře a zlomil si žebro.
„Musel jsem zatnout zuby a jet. Objížďka vedla přes hory a polní cesty takže jsem do bivaku přijel ve dvě ráno a nakonec jsem na motorce ten den strávil přes dvacet hodin. Ani mi nevadilo, že následující etapu kvůli záplavám zrušili,“ přiznává.
Kouzelné strniště
Ve zbývajících dnech závodu už se soustředil na to, aby dojel. „Pochopil jsem, že nemůžu jít až na hranu a musím jet maximálně na devadesát procent. Pádů bylo nepočítaně, ale ani jednou myšlenkou jsem neuvažoval o tom, že by pro mě závod skončil nebo že bych vzdal. Možná pomohlo i to, že jsem se neholil. Vloni se vždycky po tom, co jsem se oholil, něco stalo,“ usmívá se Lhotský.
Otec čtyř dětí měl jména svých nejbližších na přilbě, motorku pojmenoval Mája po dceři Marušce a manželce slíbil, že si splní sen a pak se v pořádku vrátí domů. Sotva se mu to povedlo, už v hlavě spřádá nové touhy na příští rok.
„Teď mám v hlavě spoustu emocí a nadšení z toho, co jsem zažil. A přemýšlím, že bych sedl na čtyřkolku. Nemám s ní žádné zkušenosti a láká mě poznat něco nového. Také na čtyřkolce tolik netrpí kolena, která mě pořád trochu zlobí. Musím si říct, jestli se chci posouvat na motorce nebo zkusit novou výzvu,“ přemítá šternberský rodák.
Že by však jméno Lhotský z nejslavnější maratonské rallye nadobro zmizelo, to zatím nevypadá. „Zkušení závodníci Pepa Macháček i Pepa Kalina mi říkali, že se na Dakaru dá pořádně závodit až při třetí účasti,“ usmívá se Lhotský.
