Ten, kdo se o sport zajímá ještě více, zřejmě už ví, že oba třebíčští rodáci letošní olympiádu v Londýně budou muset zřejmě vynechat.
Důvod? Zdravotní problémy.
"Je to škoda. Asi jsme si to s Petrem vybrali v Pekingu," usmívá se hořce Fučík, závodník Jihlavského plaveckého oddílu Axis. "Letos budeme oba chybět, trošku smůla."
Zatímco Petr Svoboda už svůj boj o olympiádu vzdal, vy ještě nějakou šanci máte, ne?
No, nějaká šance ještě je. I když... Já osobně tomu už nevěřím. Sice jsem zaplaval dvakrát B limit, na 200 metrů polohově i na 200 metrů znak, ale myslím, že lidí, kteří mají rychlejší čas, bude hodně. Takže s olympiádou tento rok nepočítám.
I ve vašem případě je hlavní problém ve zdraví. V říjnu jste se podrobil operaci ramene, po které následovala dlouhá rehabilitace. Jak vypadá váš aktuální stav?
Musím říct, že teď už je vše v pořádku. Ještě před měsícem pěti týdny jsem to cítil. Takový zlom bylo mistrovství Evropy v Debrecínu 21.-27. května - pozn. red.), na kterém už jsem mohl startovat. Po něm se rameno dalo do pořádku a můžu konečně naplno trénovat.
Zmiňujete evropský šampionát v dlouhém bazénu, prosincové mistrovství Evropy na krátkém bazénu jste ale musel vynechat. Jak moc vás to mrzelo?
V této sezoně mě to nějak extra netrápilo. V tu dobu byla jiná priorita: aby se mi rameno dalo do pořádku. A abych mohl co nejdřív začít trénovat. Ještě v prosinci jsem si naivně myslel, že bude brzy všechno v pohodě. Pak se ukázalo, že operace byla mnohem komplikovanější. Takže jsem se do bazénu pořádně dostal až v dubnu.
Květnový šampionát v Debrecínu jste ale stihl. Jak jste byl s dosaženými výsledky spokojen?
Vzhledem k tomu, že to byly první velké závody asi po roce a půl, jsem tam nejel se žádným velkým očekáváním. Nakonec jsme já moje trenérka byli s vystoupením spokojení. Na 200 metrů polohově, což je moje hlavní disciplína, jsem se přiblížil osobáku na vteřinu a půl. Což není úplně špatné. A v doplňkové disciplíně 200 metrů znak jsem si zlepšil osobák o tři vteřiny. To je paráda. Na to, že jsem trénoval čtyři nebo pět týdnů, to bylo docela nad očekávání. A je to dobrý příslib do zimní sezony.
Ale olympijská kvalifikace ještě neskončila, ne? Nebyla by šance A limit zaplavat?
Máte pravdu, nominační období končí příští týden, poslední možností jsou závody v Budapešti. Ale rozhodl jsem se, že už tyto závody vynechám. Protože jsem se po Evropě cítil docela unavený. A říkal jsem si, že když trénuji měsíc, neměl bych z čeho brát. Rozhodl jsem se spíš využít toho, že přestalo bolet rameno, a zpátky se opřít do tréninku. Zkusím ještě něco nahnat do léta, kdy se poplave mistrovství republiky (13.-15. července - pozn. red.). A poté už se budu připravovat na zimní sezonu.
Když se ještě vrátíme k zimnímu období, jak složité bylo pro plavce, který denně trénuje, kvůli zranění nic nedělat?
Po pravdě? První měsíc po operaci jsem nemohl vůbec nic. Nebyl jsem schopen se ani sám převléct. Jen jsem ležel doma a vždy jsem kolem sebe potřeboval někoho, kdo by se o mě trošku postaral. To jsem si připadal fakt hrozně.
A poté?
Pak, asi po šestém týdnu, jsem už začal s rehabilitací. A to už jsem mohl chodit i na nějaké kratší procházky. Ale musím říct, že volného času jsem měl opravdu spoustu. Snažil jsem se věnovat škole. Ale jinak jsem se více méně hrozně nudil.
Až tak?
No, byl to obrovský nezvyk. Člověk je zvyklý šest sedm hodin denně trénovat. A najednou nemůže dělat vůbec nic. To je něco, co jsem ještě nezažil. A než se mi podařilo najít si nějakou zábavu, tak mi to pár týdnu trvalo.
Pocházíte ze Starče u Třebíče, přes rok ale trénujete a studujete v Praze. Bylo více času podívat se na rodnou Vysočinu?
Jak jsem řekl, celý první měsíc jsem trávil doma. A i pak jsem jezdil do Prahy jen kvůli škole. Takže volný čas jsem strávil více méně doma na Vysočině.
Když jsem se vás ptal na možnou neúčast v Londýně, bral jste to s klidem. Skutečně jste s tím smířený?
Určitě mě trošku mrzí, že v Londýně nebudu. Ale pořád to beru pozitivně. Před třemi čtyřmi měsíci jsem nemohl pořádně hýbat rukou. A teď už přemýšlím, jestli pojedu do Londýna, nebo ne. Já jsem zkrátka rád, že se mi dalo rameno do pořádku, a uvidíme. Je mi sice 27 let, ale u plavání bych určitě chtěl vydržet třeba další dva roky. A zkusit se připravit na každé mistrovství Evropy, kam pojedu. A tam třeba získat nějaký úspěch.
Když už ne jako sportovec, nepojedete se na letošní olympiádu podívat alespoň jako fanoušek?
Vzhledem k tomu, že lístky už jsou dávno vyprodané, mi asi nezbude nic jiného než sedět doma u televize. Ale i kdybych měl možnost jet se podívat, tak bych si asi vybral to domácí pohodlí. Spíš si to užiju jako fanoušek a nebudu mít takové nervy, jako kdybych tam jel jako závodník.
