Co se týče týmu, panuje s letošní Vueltou ve stáji Etixx-QuickStep už nyní plná spokojenost.
„Zatím je to dobré. Vyhráli jsme tady čtyři etapy a stále máme pár dnů sebou, tak snad ještě něco přidáme,“ povídá Zdeněk Štybar. Navíc David de la Cruz překvapivě bojuje o umístění v Top Ten celkové klasifikace.
Štybar už dvakrát rozjel vítězný spurt svému parťákovi Giannimu Meersmannovi. Vysoce ocenil také výkon Gianluky Brambilly ve zběsilé pyrenejské etapě do Formigalu.
Ovšem na pódium chtěl vystoupat i on sám.
„Přijel jsem na Vueltu s pocitem, že pořádně ani nevím, v jaké formě jsem,“ přiznává. „Ale od úvodní týmové časovky jsem se každý den zlepšoval a v kopcích se mi začalo jezdit líp. Takže určitě odtud odjedu s dobrým pocitem, jenže... rád bych vyhrál tu etapu.“
Povedlo se mu to na Vueltě už v ročníku 2013, kdy triumfoval v sedmém dějství do Aljarafe, kde přespurtoval Philippa Gilberta. A oslavoval také loni na Tour v šesté etapě do Le Havru.
Tentokrát se zatím dvakrát ocitl v únicích, které však k vítěznému konci nevedly. „Ještě bych měl mít možnost,“ říká s pohledem na itineráře závěrečných dnů. Čtvrteční zvlněná etapa do Gandíe může být terénem pro něj, přestože profil její koncovky nahrává především sprinterům. „Jde o to dostat se do toho správného úniku.“
Extrémní únavu z mimořádně náročného ročníku Vuelty zatím nepociťuje. „Celkem to jde. Asi i proto, že nejde o moji první Grand Tour. Napoprvé jsem se trápil mnohem víc. Teď už vím, že když není kam se hnát, je lepší zvolnit si, klidně dojet v grupettu a našetřit co nejvíc sil.“
Nedostatkovým zbožím se ovšem opět jednou stává spánek. „Párkrát jsem tu usnul až ve tři v noci, jednou dokonce až ve čtyři. Transfery do hotelů bývají dlouhé, třeba po etapě na Formigal jsme se dostali ke stolu k večeři až o půl jedenácté večer. O půl dvanácté jsem byl na pokoji s narvaným břichem a trvalo mi pořádně dlouho, než jsem usnul.“
Chybějící hodiny spánku tedy nahání alespoň při zmiňovaných transferech. „Když si během nich zdřímnu třeba jen na půl hodiny, je to další den znát.“
Psychickou injekci navíc dostal po 12. etapě v Bilbau. Sportovní ředitel Rik van Slyke najednou přinášel do týmového autobusu jakési dítě.
Štybar, už sbalený a nachystaný, že vystoupí a půjde na hotel, povídá: „Co je to tu za dítě? Co dělá v našem autobuse?“
„To je tvůj Lewis.“
„Aha, vždyť je to Lewis. A kde je Ine? Kde se tu vzali?“
Rodina, tedy manželka Ine a syn Lewis, kterému je rok a dva měsíce, ho překvapili, přiletěli za ním z Mallorky na tři dny do Španělska, aniž by mu o tom předtím dali vědět.
„To bylo moc příjemné překvapení. Aspoň mi to rychleji uteklo. Možná že Ine dorazí také do Madridu, ale tam už asi bez Lewise. Pro něj je takové cestování přece jen obtížné.“
Od Madridu jej dělí posledních pět dnů. Potom bude jeho třetí Vuelta v kariéře minulostí. A ať už dopadne jakkoliv, přínosem bude i do nadcházející sezony.
„Díky tomu, že ji budu mít v nohách, půjdu do zimní přípravy v úplně jiné formě, než kdybych ji nejel.“
