A tahle brzda vám teď pomohla k evropskému zlatu.
Dělám to, když jsem úplně na dně. Člověk totiž najednou neví co a není moc času něco změnit, závod běží rychle, musí se něco zkusit. Honza (trenér Železný) teda nechápal, koukal, co dělám, ale vyplatilo se mi to.
A i díky tomu teď ve sbírce máte i poslední titul. Jak je?
Uf, úleva. Někdo tam nahoře mě má asi rád.
Ale byl to zvláštní závod, že?
Hrozný, jako zlý sen a vůbec nevím proč. Sice výkon je špatný, povedl se mi jenom jeden hod, ale nakonec se můžu pochválit za to, že jsem v sobě objevila tu bojovnici. Vytáhla jsem se z hrozného pocitu.
Jak jste se hecovala?
Řekla jsem si: Tohle je třeba moje poslední Evropa v životě. Pak jsem tam viděla trenéra, který omdléval. Musela jsem v sobě něco najít. Je krásné, že se to povedlo, ale pyšná na to, jak jsem házela, nejsem. Ale to už je druhá věc, na to se historie neptá.
Jak vám bylo, když vás přehodila i Srbka Jelačová?
Ta mi taky samozřejmě pomohla, hned jsem jí děkovala, že mě vyhecovala. A ona že stejně chce, abych vyhrála, že jsem její vzor.
Měla jste v hlavě porážku?
Už jsem si myslela, že se to stane, že všechno je špatně. To vás napadne tisíckrát. Byl to nepříjemný závod a budu na něj hodně dlouho vzpomínat. Jen ale úplně z jiného hlediska, takový jsem nikdy nezažila.
Synu Jankovi jste kvůli závodu posunuli večerku?
No ale moc se mu tady nelíbilo, brečel a to mě docela rozhodilo. Ale co, pobrečel si, to mu neuškodí, a má maminku mistryní Evropy. Jednou bude rád, že tady byl.
