"Byla tak trochu povinnost, abych tady vyhrála," líčila oštěpařka na stadionu pražské Dukly. "Jsem ráda, že i výkon je nakonec docela solidní. Ale ten časák mítinku byl špatně vymyšlený. Začaly jsme se zpožděním, protože kluci házeli až od čtvrt na sedm a potom se to všechno vleklo, pořád náš závod narušovaly nějaká vyhlášení nebo pětka mužů. Ke konci soutěže už atmosféra trochu opadla. Připadala jsem si, jako bych házela na tréninku."
Pátý pokus jste pak vynechala.
To už jsem ani neměla energii, ten den se vážně táhl. Proto jsem energii chtěla nastřádat na šestý hod a vyplatilo se. Příští týden na Zlaté tretře by už ta závodní atmosféra i můj výkon měly být lepší.
Vaše první dva starty po mateřské přestávce se uskutečnily rychle po sobě. Jak na ně zareagovalo tělo?
Jsem zdravá, to je hlavní. Po čtvrtečním závodě v Římu jsem se kupodivu nejlíp cítila v sobotu. Možná kdyby byl Odložilův memoriál v sobotu, hodila bych ještě dál. Ale tady není zapotřebí na vítězství házet až tak daleko. Na Tretře už to bude jiné.
Vraťme se ještě k Římu. Jak jste comeback zvládala psychicky?
Byla jsem hodně vyklepaná. Ala jakmile jsem tam uviděla, že mi první pokus letí na 65 metrů, i když nešlo o ideální hod, začala jsem si věřit. Ani v Římě, ani v Praze to nebyly v mém podání ideální hody a přitom dálky jsou slušné - proto si teď věřím opravdu hodně. V tréninku nehodím přes 55 metrů, to je pak těžké odhadnout, kam se dostanu při závodě. Na tréninku se prostě nevyhecuju, takže potřebuju závody. Bála jsem se, aby mi i po mateřské pauze závodní nálada zůstala, ale to jsem se naštěstí bála zbytečně.
Měla jste stejně jako v Římě i na Julisce rodinnou podporu?
Neměla, malý zůstal doma. Nechci ho moc tahat po závodech, ani na Tretře nebude. Ale aspoň jsem mu do televize zamávala.
Vynechala jste letos zimní soustředění v Africe. Je to oproti minulosti velký rozdíl?
Myslím, že ne. Udělala jsem v přípravě i tak všechno, co jsem potřebovala. Bylo hrozně důležité, že jsme jeli v dubnu před sezonou na 14 dnů do Španělska, protože tam bylo teplo a začala jsem chytat závodní náladu. Předtím to v Česku šlo se mnou trochu dolů, ale Španělsko mě nakoplo. Možná takový model přípravy ponecháme i na další roky. S tou Afrikou už nevím...
Co je ještě jiné než před dvěma lety?
Je složitější naplánovat si, kde kdy budu a co budu dělat. Spánku mám v noci míň, musím si nějak dotáčet hodiny.
Kdy se dospáváte?
Většinou to dotáčím přes den společně s Janečkem.
Vaše tréninková skupina se takovému složitějšímu dennímu režimu přizpůsobí?
To nechci. Trénuju úplně stejně jako před olympiádou. Že bych měla nějaké úlevy, tak to vůbec. I když doma potom musím být někdy i sobec.
A co závody? K těm přistupujete jinak než před mateřstvím?
Nikdy jsem atletiku nebrala smrtelně vážně. Ale teď si víc vážím každého závodu. Říkám si: kolik takových závodů za život zažiju, kolikrát ještě budu na Diamantové lize? Tak si je užívám. Neberu nic za samozřejmé, nic se nemusí opakovat. Ale doufám, že ty dva roky do olympiády v Riu ještě vydržím.
Šéftrenér Tomáš Dvořák říkal, že jeho kdysi otcovství nakoplo.
Jo, to nakopne. Jedete pak na vyšší obrátky, musíte zvládnout víc věcí. Ale také musíte víc přemýšlet, kde pošetřit energii.
Jede teď i celá vaše skupina, na Odložilovi zazářili svými výkony také Petr Frydrych a Jakub Vadlejch.
Myslím, že je teď i trenér klidnější. Máme radost, že naše práce funguje. Tak snad to zúročíme i na mistrovství Evropy.
Myslíte znovu na hod za 70 metrů?
Logicky bych na tu sedmdesátku mít mohla, když jsem hned na prvním závodě házela 66 metrů. Tak bych ráda...
