Představte si, že příštích dvanáct dní bude spát přibližně dvě hodiny denně. Nic příjemného, že? A teď si představte, že většinu zbývajících hodin strávíte v sedle kola.
Vstříc téhle novodobé tortuře se dobrovolně vydá cyklistický ultramaratonec Svatopluk Božák z Rožnova pod Radhoštěm.
Vítejte na startu Race Across America (RAAM), suverénně nejtěžšího cyklistického závodu planety vedoucího napříč Spojenými státy americkými. Legendárního závodu, který měří téměř pět tisíc kilometrů, má převýšení 33 kilometrů a cyklisté ho musí zvládnout za 12 dní.
Závodu, který polovina účastníků vzdá a dva z nich ho v jeho 30leté historii nepřežili.
"Když se lidé dozví, že tenhle závod pojedu, tak se mě běžně ptají, jestli nejsem blázen," přiznává 34letý Božák. "Je ale natolik extrémní, že se jim ani nedivím," dodává s úsměvem. Možná posledním během nadcházejících dvou týdnů.
Neděsí se vaše rodina z toho, jaký sport jste si vybral?
Manželka se mnou zatím absolvovala všechny závody. Je členem týmu jako zdravotní sestra, je mým strážným andělem. Masáže, drobné problémy řešíme spolu. Děti nejsou z mého závodění úplně nadšené, ale maximálně mě podporují.
Tušíte, co vás v Americe čeká? Máte z nějakých úseků strach?
Hned po startu se vjíždí do arizonské pouště, kde je v poledne teplota 50 stupňů Celsia ve stínu. Tento úsek nás bude provázet 1 200 kilometrů, což jsou asi dva dny. V první třetině závodu se navíc nastoupá téměř veškeré převýšení. Pak sice nebudou takové kopce, ale přijde zase vlhké klima. K tomu se přidávají únava a nedostatek spánku.
Pojedete divočinou. Nebojíte se zvířat?
Mám kamaráda, který objel svět na motocyklu, a ten mi říkal, že v arizonské poušti je neskutečné množství varanů a jiných plazů, ale že se jich nemám obávat. Větší zvířata vyplaší v noci moje doprovodné auto.
Jaké jsou podmínky účasti?
Na závod se musí člověk kvalifikovat. Ultramaratonská cyklistická asociace v USA vyhlašuje nominační závody, které mají punc požadované obtížnosti. Jel jsem v životě šest ultramaratonů a z každého jsem se kvalifikoval. Nominace platí tři roky a každým dalším závodem se prodlouží o rok, takže ji mám na šest let dopředu.
Proč jste nejel RAAM dříve?
Začal jsem teprve v roce 2009 a už teď vím, že po odjetí jediného ultramaratonu by byla šílenost se přihlásit. Kdo by tohle udělal, byl by podle mě sebevrah. Šel jsem cestou postupného přidávání na intenzitě. Zlomem pro mě byla loňská sezona, v níž jsem objel tři ultramaratony. Před posledním Okolo Rakouska, který byl můj nejdelší (2165 km), jsem si řekl že pokud ho zvládnu bez újmy na zdraví a budu schopný dál fungovat, tak se přihlásím.
Jak je hlídaná regulérnost závodu?
Bývají označení pořadatelé i tajní, kteří sledují hlavně dodržování silničních pravidel. Jede se za plného provozu. Závod měl už dva smrtelné úrazy, takže bezpečnost je na prvním místě. Jednoho třeba srazil vlak, když vjel na chráněný přejezd. Na trati jsou doprovodná vozidla a motorky pořadatelů. Za každý prohřešek jsou časové penalizace, za úmyslné porušení předpisů může dojít až na diskvalifikaci.
Vnímáte zvýšené nebezpečí havárie?
Mám za sebou zkušený realizační tým. Zjistili jsme, že méně je v těchto závodech někdy více. Když zastavím na červenou nebo na přejezdu, tak mi podají jídlo nebo pití. Zbytečně neriskuji. A kdyby byl nějaký problém, že bych třeba usínal, což je běžné, tak mě zastaví a odpočinu si. Zatím se mi stalo jenom jednou, že jsem usnul na kole a sjel do příkopu.
Jak často budete spát?
Vzhledem k tomu, že startuji po poledni, tak první noc spát nebudu a každou další maximálně dvě hodiny. Spánek bychom přidávali, pokud by nastal nějaký problém. Nejdůležitější je načasovat dobu spánku. Nejvhodnější je usnout za tmy a probudit se do rozednění. Na to je mozek nastavený.
Nemíváte z únavy vidiny?
Halucinace jsou běžná součást závodů. Zažil jsem je asi třikrát. Když jsem třeba jel ve Slovinsku a zeptal se, kdy budeme na Pustevnách, tak tým pochopil, že je něco špatně a okamžitě zareagoval.
Jak na vás reagují lékaři?
Snažím se být v kontaktu s odborníky na sportovní medicínu. Jsou rádi, protože tyhle extrémní závody nejsou běžné. Zajímají se o tepová pásma, co zažívám, co mě bolí a co ne. Jak reaguje mozek a tělo na zátěž, jestli je hlava schopná ovládat tělo. Nikdy jsem ale naštěstí nemusel jít k lékaři po závodu, aby mi s něčím pomohl.
Řeší se v ultramaratonech doping?
Je seznam zakázaných látek a pořadatelé mají právo kontroly. Kvůli velkým vzdálenostem jsou však klasické dopingové materiály nevhodné až kontraproduktivní. Tělo potřebuji udržovat ve stavu, který je schopen hospodařit se silami, řekněme, neomezenou dobu. Po požití dopingu by nastalo vysílení do dna a rychlý konec závodu.
Několikrát jste zmínil váš tým. Jak je velký?
Osm lidí, v každém autě jsou čtyři. Jedno pojede za mnou podle regulí závodů. Veze jídlo, rezervní materiál, naviguje mě. Druhý tým je předvojem, který v určitém místě zastaví. Tam si odpočine, nachystá potřebné věci a pak se vystřídá s prvním.
Kolik stála účast na RAAM?
Bez materiálna vyšla na necelý milion korun, a to máme nízký rozpočet. Bez pomoci sponzorů bych nemohl jet. Peníze jsem intenzivně sháněl dva roky a možná to bude nakonec těžší než samotný závod. Chvíli jsem přemýšlel, že bych toho nechal. To, že jsem dostal na svou stranu velké firmy, je pro mě velká výhra už teď.
