Vyhrát A-divizi skoro o šest vteřin, to je docela výmluvné, nemyslíte?
Ale zrovna druhá Ruska Voroninová mě hodně překvapila. Sice jsem měla od ní dost velký odstup, přesto zajela vážně dobře. To jsem spíš nečekala, že Pechi (Claudia Pechsteinová) a Schoutenová, budou ke konci jezdit kola jen za 35 vteřin, to je u nich trochu zvláštní. Aby byla Pechi v 43 letech čtvrtá je samozřejmě pro ni pořád skvělé. Ale minulý týden jsem jí dala na trojce jen vteřinu - a teď najednou třináct vteřin, to je docela ranec.
Byl to z vašeho pohledu relativně klidný závod? Ve vaší závěrečné rozjížďce jste nad Schoutenovou hned vedla a rychle jste také navyšovala náskok na nejlepší mezičasy Voroninové.
Já byla i tak docela nervózní. Že držím na pětce svěťák, je jedna věc, ale aktuální pocit věc jiná. Viděla jsem u předchozích párů, jak v posledních čtyřech nebo pěti kolech šly časy holek rapidně dolů. Rozjely závod na kola za 32 vteřin, ale najednou padly na 34 vteřin. Tak jsem si říkala: Uvidíme, jak pojedu já, abych nakonec nedopadla stejně jako ony. Naštěstí se mi potom ty mé časy na kolo povedlo docela držet.
Vítězka Martina Sáblíková (uprostřed) má po boku Natálii Voroninovou (vlevo) a Ivanii Blondinovou.
Kdy jste uvěřila, že vyhrajete?
Tři kola do cíle.
Ani trenér Petr Novák tentokrát u dráhy tolik nekřičel.
Jo, ten byl docela v klidu. Když už jsem měla na Schoutenovou náskok nějakých 70 metrů, bylo víceméně jasno. Nebylo to jako jindy, kdy vedu třeba jen o vteřinu a nikdo neví, na kterou stranu se to nakloní, jestli ke konci vykapu nebo nevykapu.
V ranní B-divizi, která se však počítá odděleně, zajela Nizozemka Kleibeukerová pětku dokonce rychleji než vy. Ale porovnávat časy ze dvou závodů, které se konají za odlišných podmínek v hale a v rozmezí čtyř hodin, je vždy ošidné, že?
Nedá se to srovnávat, to říkám pořád. Třeba předloni v Berlíně zajela právě Kleibeukerová v béčku trojku za 4:00, zatímco já ji v áčku zvládla za 4:03. Ale potom už ten svůj čas nikdy nezopakovala a když jsme příště nastoupily v áčku proti sobě, porazila jsem ji. Každopádně těch 6:45 na pětce je hodně kvalitní čas. Jen vážně nevím, jak by to vypadalo v přímém souboji, kdyby jela také ona v áčku.
Na pětce jste od roku 2006 vyhrála prakticky vše. Je pro vás tento pocit neporazitelnosti hodně důležitý?
Dneska, když jsem jela do haly, jsem o tom zrovna přemýšlela. V podstatě desátý rok tu pětku skoro pořád vyhrávám. Zato ty holky, co mě nahánějí, se za mnou docela střídají. V roce 2010 to byly Beckertová s Pechsteinovou, pak Kleibeukerová, občas i Wüstová, teď zase Voroninová. Je to zajímavé. Lichotí mi, že se v čele pořád držím. Ale chápu, že to jednou přijde a začnu prohrávat.
O útoku na světový rekord 6:42,66, který máte na této trati v držení, jste na rozdíl od trojky v Calgary před startem v Salt Lake City nehovořili. Neuvažovali jste tedy o tom?
Samozřejmě, že jsem věděla, kolik ten rekord je. Ale nějak speciálně jsem to na něj nerozjížděla. A po dvou třech kolech bylo stejně jasné, že by to nešlo.
Jaký další program vás v Salt Lake City čeká? 1000 metrů, 1500 metrů a hromadný závod?
Asi ano. Uvidíme, jak se budu v sobotu cítit, ale zatím je právě takový plán. Na kiláku pojedu zase v béčku, ale po pětce to bude přece jen obtížnější kilák než před týdnem po trojce.
