Od začátku byli ti dva spolu ve vedoucí skupině a dva okruhy před koncem zbyli vepředu o samotě. Chvíli tahal Kulhavý, pak zase Schurter. "Všechno jsem soustředil na poslední okruh a vymýšlel taktiku, jak to udělat," vyprávěl Kulhavý. Schurterovi nakonec nastoupil v místě, kde se on v předchozích kolech pokoušel nastoupit českému bikerovi. "A to on nečekal."
Taky vám to připomnělo vaši zlatou pouť v Londýně?
Tak trošku. Hlavně je, že na naše vzájemné souboje s Ninem vedu, i když na druhou stranu - takto to mělo vypadat už před dvěma týdny.
Na mistrovství světa?
Bohužel se mi tam nepovedl start, pak mě ještě potkal pád a i když jsem měl nejrychlejší závěr, tak to bohužel stačilo jenom na páté místo. Každopádně jsem rád, že jsem se po všech těch komplikacích vrátil a do přípravy na další rok půjdu v pohodě a nebudu přemýšlet, co je špatně.
Už jste byl v čekání na vítězství netrpělivý? Přece jen jste ve Světovém poháru slavil naposledy v sezoně 2011.
Trošku jo, ale loni pro mě byla nejdůležitější olympiáda. Měl jsem tam dvě druhá místa, pokaždé o pár sekund, kdy jsem vítězství prokaučoval, ale hlava byla nastavená na to, že to musím urvat v Londýně. Loni byly výsledky přesně takové, jak jsem potřeboval. Kdybych nastupoval do olympijského závodu klidný, s nějakým vítězstvím v kapse, třeba bych pak do něj tolik nešel, něco bych vypustil a pak možná nevyhrál.
Byla to sezona plná ponaučení? Nejdřív zdravotní problémy, pak chyba v tréninku.
Určitě jo. Všechno to vzniklo někdy v lednu, kdy se stala ta věc s Burrym Standerem (Kulhavého týmový kolega zahynul při cyklistickém tréninku) a kvůli tomu jsme přehodnotili celou sezonu. Jel jsem na Cape Epic, příprava se obrátila naruby a i já jsem byl pak možná moc flegmatický a říkal jsem si: To se nějak udělá, odpočinu si až někdy. To se nakonec nepodařilo, věděl jsem, že svůj trénink potřebuju a že ho nemůžu nikam odsunout.
A zdravotní problémy?
Ty bohužel neovlivním a taky operace zubů byla plánovaná. Jenže na leden, ne na duben, kam jsem ji musel kvůli Epicu přesunout. Tím vznikly všechny potíže. Ale už nad tím nepřemýšlím, víme, proč se to stalo, do příštích let je potřeba všechno ohlídat a být víc v klidu.
Teď už vás čeká odpočinek? Konečně?
Chci dál trénovat, odpočinout si musí jenom hlava. Na kole budu dál jezdit těch 80, 100, 120 kilometrů a volno mě čeká až někdy v půlce října. Ještě mám před sebou i pár závodů, ale ty už budou spíš pro radost. Nějaké bikové, ale pojedu třeba i silniční Bohemku se Štybym a Frantou Raboněm za národní tým. Tam si to budu chtít užít a pak už budu všechno směřovat k dalšímu roku.