Získal jste první evropské zlato pro české judo v samostatné historii, navíc první po Jiřím Sosnovi z roku 1988. Došlo vám to?
Zatím tolik ne, na takové otázky ještě nejsem připravený... Ale jo, je to super pocit, že se mi povedlo něco jako Sosnovi, takové legendě. Jsem strašně rád, že mi to tady sedlo. Vůbec jsme totiž v medaili nevěřil...
Pročpak?
Protože jsem se po posledních akcích a soustředěních cítil strašně unavený, říkal jsem si, že tady vůbec nemůžu uspět.
To je ale přece známá věc, trenér reprezentace Petr Lacina, který je i vaším osobním koučem, to říká před každou akcí: Lukáš je utahaný, to je dobré znamení...
Zatím mu to vždycky vycházelo, ale teď jsem byl fakt strašně vyřízený, ještě před třemi dny bych na svoji medaili nevsadil ani korunu. Ale dnes ráno jsem se najednou cítil dobře, jako by mě polili živou vodou. Zkrátka jsem se probudil do dobrého dne.
Na cestě za titulem jste absolvoval pět zápasů, první čtyři jste zvládl na ipon čili před časovým limitem. Až ve finále s Nizozemcem Grolem, který nepatří k vašim oblíbencům, to nešlo. Co jste si říkal?
To je pořád stejné, byl jsem ve střehu. Grol mě porazil na olympiádě v Londýně, já tam zůstal bez medaile a on nakonec získal bronz - říkal jsem si, že se to už nesmí opakovat. A povedlo se, vyhrál jsem na vazari. A splnil jsem si sen, mám evropské zlato.
Došlo během soutěže vůbec k nějakému momentu, kdy by vás napadlo, že by to na medaili nemuselo vyjít?
Jednou, v semifinále s Ázerbájdžáncem Mammadovem. Porazil mě na nedávném turnaji Grand Prix v Turecku, kde jsem skončil třetí, věřil si na mě. Mně ale strašně moc pomohli fanoušci, kteří sem přijeli z Česka. Jsou to i kluci, se kterými trénuju v Praze, vědí, že jsem dosud měl z Evropy sedmé, páté a deváté místo, a v hale byli pořádně slyšet. Jestli to jde, rád bych jim touhle cestou poděkoval.
Ve sbírce už máte titul juniorského mistra Evropy i světa, bronz ze světového šampionátu seniorů z roku 2011, z loňska titul mistra Evropy do 23 let, nyní jste přidal seniorské evropské zlato. Jaký kov bude další?
To je přece jasné, ještě mi chybí olympijská medaile. A letos bude mistrovství světa právě v Riu, tam se budu moci zacvičit. Teď jsem strašně spokojený, že to tady vyšlo, ale ještě spokojenější budu, jestli na to v létě navážu.
Prozraďte ještě – na předloňském mistrovství světa v Paříži jste byl před boji o medaile ospalý, takže vás reprezentační kolega Jaromír Ježek musel různými chvaty probrat, a potom jste získal bronz. Teď k něčemu podobnému nedošlo?
Ne, to se neopakovalo. Strašně jsem toužil po medaili, a když jsem šel do semifinále s Ázerbájdžáncem i do finále s Nizozemcem, byl jsem šíleně nabuzený. Spát se mi nechtělo ani trochu.
