Přiskákal s berlemi a na nohou měl navzdory lezavé zimě sandály. Jen pahýl palce vykukoval z ovázaného chodidla. "Zase mě kousek uřízli, abych byl zajímavější," vtipkoval Radek Jaroš.
Před třemi týdny absolvoval český horolezec šestou operaci, při níž mu amputovali další dva články prstů. Po omrznutí na poslední expedici na Annapurně už ztratil devět článků na levé noze, další dva na pravé. Bez drastické operace by však Jaroš nemohl naplnit svůj sen – nasadit si Korunu Himálaje.
Stál už na třinácti osmitisícovkách, do cíle jeho mise mu zbývá poslední, ta nejdrsnější ze všech – K2. Čtyřikrát dobýval její vrchol, čtyřikrát se musel otočit. "Je v tom touha i posedlost," říká o posledním kroku, který plánuje na příští rok. "Ale zároveň vím, že když nějaký Radek Jaroš nevyleze na K2 a nebude tu Korunu Himálaje mít, tak se zeměkoule nezačne otáčet v protisměru."
Co už má za sebouRadek Jaroš nedávno vydal čtvrtou knihu s názvem Hory shora 2. Publikace nese podtitul Příběhy z dalších sedmi osmitisícovek a 49letý horolezec v ní popisuje expedice z let 2008–2012 včetně své zatím poslední cesty na Annapurnu, desátý nejvyšší vrchol světa. |
Přesto by byla škoda skončit kousek před cílem, ne?
Samozřejmě. Když jsem stál na Everestu, své první osmitisícovce, ani mě nenapadlo, že bych jednou mohl mít všech čtrnáct. Když jsem stál na své páté, kámoš a sponzor mi řekl: Tak už to vylez všechno, ne? A já jsem si plácal na hlavu. Sice je to pěkné číslo, ale je jich čtrnáct. Až když jsem stanul na té deváté, tak jsem se tím začal zabývat.
Že byste se mohl stát patnáctým člověkem, který bez kyslíku vylezl na všechny?
Vždyť to už něco znamená, ne? Do vesmíru se podívalo snad 500 lidí. Je to lákadlo, ale samozřejmě ne přes mrtvoly.
Jaký máte po těch letech s K2 vztah?
Hele, já s ní dobrej, jen ona má možná problém se mnou. Ale myslím, že nakonec najdeme společnou řeč. Je to jako s babama: Když do nich hučíš dostatečně dlouho, podlehnou taky.
Proč je ta hora tak nepřístupná?
Je to potvora, protože ze všech osmitisícovek leží nejvíc ve vnitrozemí a tam převládají severozápadní větry. Když fouká, tvoří se kolem vrcholu turbulence, a zatímco naproti na Broad Peaku jsou vrcholové dny, K2 je zavřená. Ve výšce 7 000 metrů visí mrak, ve kterém fouká, sněží a nedá se jít. Nikdy jsem neskončil na lezecké neschopnosti, pokaždé mě zastavilo počasí.
Přitom už jste spolu mohli být dávno vypořádaní.
Jo, nejblíž vrcholu jsem byl hned při první expedici, jenže z naší skupiny jsem byl jediný dobře aklimatizovaný. Když jsme stoupali do čtvrtého výškového tábora, kluci řekli, že se necítí, a otočili jsme to. Týden po tom přišel druhý pokus, ve dvě ráno jsme vyšli k vrcholu a pět minut nato se zkazilo počasí.
Kdy má vypuknout další pokus?
Teď mi vytáhnou stehy, v prosinci začnu přípravu a termín je daný jednoznačně – červen, červenec, srpen. Po mých padesátinách. Bude to první počin druhé poloviny mého života.
Do jakého věku se dá rozumně lézt?
Ještě jsem mladej, ne? Když jsem byl poprvé v Himálaji, tak mě nenapadlo, že bych mohl v tomto věku ještě dobře lézt. Teď už vím, že to jde. Nevím, jestli je to tréninkem, nebo genetikou, ale ve vysokých horách mě ještě nikdy nikdo neutavil.
A to jezdím i s kluky o dvacet let mladšími. Velkou roli hraje výdrž a zkušenosti. Když budu mít čas, vůli a prostředky se připravovat, pět let na tom dokážu být dobře. Hele, Váňovi bylo taky 60, když skončil.
Jenže skončil pádem.
A taky se na to nezapomene.
Co stojí taková expedice?
Nekonečný prachy! Těžko se o tom mluví, protože je to neuchopitelné. Je to jako s autem. Můžu je mít za 200 tisíc, ale taky za dva miliony. A expedici stejně tak. Je otázka, jestli budu běhat doma na stepperu, nebo vyjedu do tepla.
Samo povolení expedice stojí kolem deseti tisíc dolarů.
Je těžké sehnat takový balík peněz?
Mám to vyřešené, jsem schopen odjet. Ale peněz není nikdy dost. Potřeboval bych teď spoustu přednášek, kde by se prodávala moje nová knížka, ale to jsem pak týden mimo s minimálním tréninkem.
Při pohledu na vaše nohy je jasné, že hory jsou o obětech. Za jakou hranici už nepůjdete?
Když jdeš do hor, nikdy o takových věcech nepřemýšlíš, nepřipouštíš si, že ty budeš ten mrtvý, že ty přineseš oběť. Bylo by to scestné uvažování. A když se to stane, musíš s tím umět žít, a ne se trápit, že jsi tam byl. Stejně je to nevratné.
OMRZLINY. Horolezec Radek Jaroš si z výstupu na osmitisícovou Annapurnu odvezl omrzliny prstů na nohách.
Jak těžké je poznat hranici, za níž už to "smrdí"?
Strašně a někdy se to ani poznat nedá. Já jsem se několikrát otáčel na dohled vrcholu. Na Everestu 50 výškových metrů pod vrcholem, na Dhaulágirí 200 metrů. Ale raději jsem to vzdal, protože jsem cítil, že by byl velký problém dostat se dolů. V takovém okamžiku je lepší řídit se heslem: hrdinů jsou plný hřbitovy, lepší je živej posera. To rozhodnutí je těžké, jsou v tom prachy, čas, ješitnost, touha. Jenže někdy je potřeba to všechno podržet na uzdě. Musíš myslet na to, že se pohybuješ v terénu, kde nesmíš udělat jedinou chybu. Může mít fatální následky.
Jak vám všechny ty amputace bere hlava?
Stalo se to. Samozřejmě mi to nedělá úplně dobře, stálo mě to spoustu času, bolesti, ale je to tady. Můžu se zavřít do baráku a plakat nad svým těžkým osudem, nebo se s tím naučit žít a makat dál. Podporuju tři charitativní projekty, a když vidím, s jakými osudy děcka žijou od narození, tak to, co mám já, je nic. Rýmička. Samozřejmě mě to omezí, ale nemocný děcka mi dávají jiný náhled na svět.
Proč jste si nechal uříznout ten poslední prst?
Je to něco jako apendix. Kdybych žil poklidným životem Pražáka nebo moravského zemědělce, mohl bych s tím žít do smrti. Ale protože ještě chci dělat to, co dělám, byl to potenciální zdroj ohrožení. Prst musel pryč, aby horolezení pokračovalo. U skalního lezení mi vadil vyloženě, všechny ostatní už jsem měl uříznuté a jediný prsteníček vyčníval. Kdyby šel všechen tlak jen na něj, asi by to nevydržel. Nebo bych nevydržel já bolestí.
Trošku cynická otázka: Jak to teď máte s velikostí bot?
Paradoxně mám větší, firma Lowa mi udělala boty na míru. Dal jsem jim připomínky, kde chci zateplit, kde rozšířit. Já mám malou nohu, proto jsem dosud míval sedmičky, ale jak jsem teď omrzlej, tak mi udělali vnitřní botičku, která je víc izolovaná, a tak mám osmičky. I když u lezeček budu mít jednu sedmičku a jednu pětku. Blbý je, že budu muset vždycky kupovat dva páry a jednu botu vyhodit.
