Bob Beamon vyhrál olympijské hry v Mexiku výkonem 890 cm. Legendární dálkař dorazil do Česka jako čestný host mítinku čtvrtečního Zlatá tretra Ostrava. "V mé éře jsem u vás nezávodil, ale jak se říká: Lepší pozdě, nežli později. Jsem moc rád, že mohu vaši zemi navštívít," řekl v rozhovoru pro MF DNES 66letý rodák z New Yorku, který v současnosti působí na Floridě jako ředitel Muzea umění olympioniků.
Jeho výkon z mexické olympiády byl ve své době naprosto ojedinělý, téměř 23 let vydržel v historických statistikách na prvním místě. Už v Tokiu v roce 1991 ho o pět centimetrů přeskočil Mike Powell.
Skok do 21. století, tak je váš pokus z Mexika nazýván. Jste na ten výraz pořád hrdý?
Je to pořád něco mimořádného. Báječný moment. Jen si to vezměte: moje jméno je spojeno s historií olympijských her! Před 45 lety se mi povedlo něco tak speciálního, že to je pořád někde zapsáno.
O vašem pokusu koluje spousta historek. Jako třeba ta, že jste ním narušil zemskou gravitaci.
Ale jděte. O tom tedy opravdu nejsem přesvědčený... (směje se) Pro mě to byl prostě výjimečný den. Dlouho jsem se na něj připravoval, trénoval jsem, abych byl schopný předvést to nejlepší právě na olympijských hrách, což vůbec není jednoduché. Vrátit se domů se zlatou medailí je úžasný pocit.
Navíc po takovém závodu. Vždyť vám po dvou přešlapech v kvalifikaci hrozilo vyřazení. Pochyboval jste o sobě?
Nikdy. Měl jsem za sebou nejlepší přípravu v životě. Věděl jsem, že můžu až na vrchol.
Cítil jste se po protrápené kvalifikaci na světový rekord?
Na něj jsem vůbec neměl myšlenky! Hodně jsem chtěl zlato. Když se pokoušíte o něco jako světový rekord, můžete často skončit zklamaný s prázdnýma rukama. Proto jsem po rekordu nešel. Já chtěl medaili.
Letová fáze vašeho skoku, ač byl předlouhý, trvala jen několik vteřin. Užil jste si je vůbec?
Nějakým způsobem si ten skok užijete vždycky. Vybavuju si moment, kdy jsem v rukou rozhodčího zahlédl bílý praporek. To byla úleva. Obrovská radost! Žádná červená, ale bílá vlaječka. To je po takovém pokusu první pozitivní moment. Měření, to byla třešnička na dortu.
Ale vždyť trvalo téměř dvacet minut. Navíc vám po něm na tabuli ukázali výkon v centimetrech, na což jste nebyl zvyklý.
Taky mi hned nebylo jasné, kolik přesně jsem skočil. Vůbec jsem nebyl schopný všechno to pobrat. Až Ralph Boston, můj tréninkový partner, mi to řekl.
Radostí jste se zhroutil. Můžete mi vysvětlit, jak organismus, který zvládne skočit do dálky téměř devět metrů, vzápětí takhle zkolabuje?
Tohle jsou momenty, které se těžko popisují. Nejde to. Představte si, že jste v nějaké zóně. Fyzicky i psychicky ve stavu maximální koncentrace, absolutního soustředění. A pak přijde tohle...
Opravdu vám Lynn Davies po rekordním skoku řekl: Zničil jsi tuhle soutěž?
Tak jsem na to nikdy nenahlížel. Pořád jsem se soustředil na soutěž a přemýšlel, co by se stalo, kdyby mě někdo přeskočil. Neustále jsem si říkal: Musím být připravený na vše – nezáleží na tom, jestli prvním pokusem nebo posledním, musím to zvládnout.
Umíte si představit, jakým směrem by se váš život ubíral, kdyby vám to v Mexiku "neuletělo"?
Ne. Nemám tušení. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.
Proč jste pak s atletikou skončil tak brzy?
Kvůli univerzitě. I z Mexika jsem se vrátil domů už den po vítězství. Pro mě bylo tehdy velice důležité dokončit studium.
Chápu, na konci 60. let jste neměl podmínky současných profesionálů.
My byli takoví pionýři. Průkopníci. Opravdu jsme milovali sport a chtěli jsme, aby se stal profesionálním, abychom si mohli vydělávat na život. Ale to přišlo až později.
Jakou hmotnou vzpomínku jste si uchoval na Mexiko?
Pořád mám dres se startovním číslem a repliku své skokanské boty. A samozřejmě zlato.
Mexická olympiáda se odehrávala v politicky výbušném období. Registroval jste tehdy problémy okupovaného Československa?
To období bylo mimořádně komplikované, plné protestů po celém světě, vaši zemi nevyjímaje. Já různé politické zásahy do sportu v historii vnímám hodně citlivě. Pro sportovce je to devastující, vzpomeňte na bojkot olympiád v letech 1980 a 1984. Často jsem přemýšlel, co bych dělal, kdybych nemohl jet na olympiádu. A netuším.
Českým symbolem mexických her se stala gymnastka.
Věru myslíte? Tu znám! Vyhrála, pak se tam i vdala.
Ale kvůli politickým názorům to pak v rodné zemi neměla snadné.
Vím, že se vrátila trénovat malé gymnastky do Mexika. Taky jsem tam pracoval v rámci sportovního programu pro děti. Tehdy ho dozoroval sám mexický prezident. S Věrou Čáslavskou jsme se i potkali, někdy kolem roku 1977.
Třiadvacet let jste byl světovým rekordmanem, do skoku Mika Powella na MS v Tokiu 1991.
To bylo něco! Pořád mu za něj tleskám. Ale jeden rozdíl mezi námi je – já zlomil rekord a k tomu získal zlato na olympiádě. Víte, olympiáda od člověka vyžaduje něco úplně jiného, naprosto odlišnou psychiku. Mike má úžasný rekord, ale jsem si jistý, že by hodně rád měl taky olympijské zlato.
Cítil jste tehdy nostalgii?
Žádný extra smutek to nebyl. Vždyť to znáte, rekordy jsou od toho, aby se překonávaly. Navíc pořád držím olympijský rekord. A když jsem se loni díval na Londýn a viděl nejlepší skokany současnosti, mám pocit, že mi ještě chvíli vydrží.
