Imponuje vám publikum Děčína?
S takovými fanoušky za zády se hraje parádně. Konečně je mám na své straně, těším se na domácí zápasy. Jednou na mě dost pískali, ale to je správné, že hvízdají na soupeře. Děčínští fanoušci basketbalu rozumí.
Co ještě rozhodlo pro Válečníky?
Agent mi volal o zájmu italských týmů. A pak, že přišla nabídka z Děčína, kterou jsme zvažovali delší dobu. Nakonec jsem ji zvolil a mám z toho dobrý pocit. Je těžší jít do nového státu, do nového týmu. Tady mě všichni znají.
Přesto je překvapení, když hráč upřednostní Česko před Itálií.
Chtěl mě jeden klub z italské 1. ligy, ten si nechám pro sebe, a druholigová Imola. Rozhodování prodlužovali, aby zaplatili míň peněz, a já už nechtěl čekat. Navíc jsem cítil nějakou energii, která mě táhla do Děčína. Vůbec nepochybuju, že jsem se rozhodl správně.
Hrála v tom roli i osoba trenéra Pavla Budínského?
Určitě! On si pomalu, ale s jistotou dělá jméno v Evropě jako trenér. Nároďák mu v tom určitě pomáhá. Slyšel jsem jen pozitivní informace o Děčínu. Jak o místu, tak o zázemí, o hráčích, o trenérech. To mi ulehčilo rozhodování.
Jste rozehrávač číslo 1. Máte rád velkou zodpovědnost?
Toho se nebojím, to vítám. Pod tlakem funguju trochu líp. Nechám pak na hřišti všechno, co mám v sobě. Přicházím za Sanderse, který má v Čechách velké jméno. Střídám jeho pozici, ne Ella samotného. My jsme malinko odlišní. Já jsem trochu agresivnější i rychlejší, hraju jinak. Asi díky tomu, že jsem o něco mladší. Ale v pohledu na basket jsme si i podobní. Velký rozdíl nebude. Jen právě v tom, že budeme hrát trochu rychlejší a agresivnější basket. Jestli to vůbec jde, protože Děčín je nejtvrdší a nejagresivnější tým v Čechách.
Sanders na sebe bral těžké střely v koncovkách. Co vy?
To je Ell. Tohle nejde natrénovat; buď to máš, anebo nemáš. Věc povahy. Patří to k rozehrávači. Jestli chceš být dobrý, úspěšný, velký hráč, musíš to vzít na sebe.
