Před dvěma roky byl pátý na Turné čtyř můstků a desátý ve Světovém poháru celkově. Jenže poslední dvě zimy Romanu Koudelkovi nevyšly. Tu minulou poznamenala i záhadná nemoc. Trápily ho stavy úzkosti, bušení srdce, bolela ho hlava.
Až počátkem letošního roku se pozvolna vracel do ideální pohody. Pomohly mu i rady psycholožky Zdeňky Sládečkové. A v létě výrazně ožil díky obnovené spolupráci s rakouským trenérem Richardem Schallertem, který se k českému týmu vrátil po pěti letech. „Už tehdy mi seděl. Těšil jsem se, až se vrátí,“ řekl Koudelka pro iDNES.cz.
Čím si tak rozumíte?
Vyhovuje mi, co se nás snaží naučit po stránce techniky, ale padli jsme si do oka i lidsky. Změnilo se všechno, tréninky, technika, nájezdové postavení. Taky posilování, předtím jsem měl maximálně padesátikilovou činku, teď třeba i 110 kil. To je pro mě všechno nové. Ale baví mě to, pochvaluju si to a jak je vidět, tak to i přináší ovoce.
V neděli jste poprvé ovládl závod elitní kategorie, byť to byl „jen“ letní seriál Grand Prix. Co to pro vás znamená?
Když přišel Ritchie (trenér Schallert - pozn. red.), tak jsme čekali, co se mnou jeho změny udělají. Jestli přinesou úspěch, nebo ne. Byli jsme na soustředění 14 dní zpátky, už tam jsem se cítil výborně a čekali jsme, jak na tom bude konkurence. A teď v Hinzenbachu byli skoro všichni kromě asi dvou lidí. Takže moje výhra znamená, že jsme se vydali dobrým směrem. Musíme v tom pokračovat, budeme věřit, že to do zimy vydrží a že to v zimě půjde stejně nebo ještě lépe.
Roman Koudelka Narodil se 7. července 1989 v Turnově, v roce 2007 se stal juniorským mistrem světa mezi skokany. Největších úspěchů dosáhl v sezoně 2011/2012 - skončil druhý v závodě Světového poháru ve Willingenu, byl pátý na Turné a desátý v SP celkově. Během následující zimy se ale trápil, už tehdy poprosil trenéra Schallerta o pomoc. Nyní okolnosti nahrály tomu, že se v jednom týmu sešli opět. |
Pomáhá vám vědomí, že i bez ideální formy jste nyní schopný předvést slušný skok?
To je pro mě nejdůležitější, že se mi podařilo udržet vysoký standard. I když pokazím skok, tak ten standard je strašně vysoký, což mě hodně povzbudilo psychicky. Věděl jsem, že i když skok pokazím, tak bych okolo desátého místa měl být. Ale do zimy je ještě času dost, čeká mě spousta tvrdé práce. Tohle bylo jen psychické povzbuzení.
Cítíte se díky tomu jistější?
Cítím, je to znát. I soupeři mě berou trochu jinak. Viděli v trénincích, že to nebyly žádné skoky o náhodě. Všechny skoky jsem dal do nějakého čtvrtého místa. Dalo se čekat, že budu bojovat o stupně vítězů, ale že to dopadne na první místo, to jsem nečekal.
A potěšilo i porazit rakouskou hvězdu Gregora Schlierenzauera u něj doma, ne?
Rozhodně. Moc mě potěšilo, že to bylo na jeho domácí půdě a on tam taky skákal tréninky výborně. Pokazil vlastně jediný skok, to mě posunulo na první místo.
Jak berete obecně význam letních závodů?
Zas tak důležité nejsou. Léto je od toho, aby se zkoušely různé věci, technika, materiál. To zatím zvládáme výborně. Do zimy je ještě času dost, tak uvidíme. Snad to půjde.
Je pro vás důležité, že se v kariéře rozhodl pokračovat i váš dřívější rádce Jakub Janda?
S Jandysem jsme v kontaktu takřka pořád. On teď jezdí Kontinentály (Kontinentální pohár), protože tam kluci potřebovali posbírat nějaké body, ale v Klingenthalu a na dalších závodech už zase budeme všichni dohromady. Jsem rád, že zůstal, je to furt platný člen týmu a bez něj bychom dávali mančaft těžko dohromady. Má obrovské zkušenosti, všichni se od něj pořád můžeme učit. Věřím, že to ještě nebude jeho poslední sezona, ale že ještě nějaké tři čtyři roky zůstane.
Čím jsou jeho zkušenosti důležité?
Když to vezmu od svých začátků, tak on se mnou býval na pokoji, on byl ten, který mi říkal: Tady si dej na můstku pozor, tady se odráží později. V tom mi hodně pomohl. Teď už jsme o nějaký pátek starší, každý ví, co na něj nejlépe působí. Ale Kuba je pořád kluk, který nezkazí žádnou srandu, a to je důležité.
Jaké jsou teď vaše nejbližší plány?
Teď o víkendu mě čekají poslední letní závody v Klingenthalu. Pak už dvě soustředění, budeme čekat, kdy napadne první sníh, na něj potom odjedeme. A v půlce listopadu první svěťáky.
Naopak po sérii pádů skončil hvězdný Rakušan Thomas Morgenstern. Překvapilo vás to?
Moc ne. Slyšel jsem, jaké měl příznaky. Že šel skákat na velký můstek a bál se, že mu vypne vázání, to v člověku asi musí něco zanechat. Ale podle mě to není úplně definitivní konec. Rok dva si dá pauzu, od všeho si odpočine a věřím, že se mu povede ten blok ještě odstranit a že nám ještě ukáže.
Jak se dá takového bloku zbavit?
Já jsem měl dva podobné pády, když mi bylo patnáct, šestnáct let a taky jsem se toho nemohl zbavit. Ale postupem času si člověk začne víc a víc věřit, je to lepší a lepší. Chce to hlavně klid, nesnažit se nic přemáhat a do něčeho šťourat. Chce to klid, ono to odezní. Věřím, že to bude i u něj.
Je pravda, že jste se dříve právě s Morgensternem hodně srovnával?
Když u nás byl poprvé Ritchie, tak také měl nějaké zkušenosti s Morgim, co se týče třeba výskoku nebo posilování. Ritchie mi třeba řekl, že mám určitý výskok a Morgi že má třeba ještě o dva centimetry vyšší, tak jsem se s ním snažil srovnat a trochu mě to hnalo dopředu.
Kamarádili jste se?
On je kamarád se všemi. Je přátelská povaha, v tom je to s ním snadné. Je škoda, že má nyní problém v hlavě, ale já myslím, že se ještě vrátí.
