Při posledním podniku světového šampionátu, který na přelomu března a dubna hostilo Portugalsko, navíc jezdec Czech Ford National týmu Martin Prokop vyrovnal český rekord: v elitní kategorii WRC obsadil pátou příčku.
"Byl to skvělý pocit," usmívá se devětadvacetiletý jihlavský pilot, který vyrovnal dosavadní nejlepší výsledek svých krajanů, Romana Kresty (Korsika 2005) a Jana Kopeckého (Katalánsko 2006). "A když se budu prsit, byl to nejlepší český výsledek historie na šotolině," dodává hrdě.
Přesto zůstává oběma nohama na zemi. "Cítím, že stabilně bojovat o páté místo bude těžké. Nemůžu říct, že bych to mohl v nejbližších pár závodech zopakovat," říká otevřeně.
Jak to?
Musím uznat, že mí soupeři jsou fakt dál. Jsou už zvyklí na auta, často s nimi jezdí. A to jejich zázemí... Soukromý a tovární tým, to je nesrovnatelné prostředí. Už jen zkušenost jednotlivých týmů, historie, ze které čerpají. Může se zdát, že je až nedohnatelná. Minimálně to bude trvat mnohem déle, než jsme si před sezonou mysleli.
Skutečně?
Nikdy jsem si neuvědomoval, jak obrovský je rozdíl mezi třídami, které jsem jezdil dřív (junioři, produkční vozy, kategorie Super 2000 - pozn. red), a tou, ve které jsem teď. Už loni, kdy proti nám jela Škoda, jsme cítili, že už tolik nestíháme v zázemí. A tady je ten rozdíl ještě větší.
Přitom i vy jste před sezonou dělali v týmu změny. Přišel nový šéfinženýr Ivan Matoušek...
Je to osoba, kterou jsem poslední roky postrádal. Protože jezdec potřebuje někoho, komu předá své pocity a myšlenky, a technik je aplikuje na auto. Taková osoba mi celé roky chyběla. A věděl jsem, že jediná možná je tato.
On ale předtím spolupracoval s jiným předním českým jezdcem, Václavem Pechem...
Ale také pro něj to byla veliká výzva: vyzkoušet si nejvyšší třídu, nejlepší auto. Dohodli jsme se na spolupráci, která funguje náramně.
Kromě hlavního technika týmu v zimě překvapivě došlo také ke změně na pozici navigátora. Místo dlouholetého parťáka Jana Tománka obsadil Zdeněk Hrůza. Jak k tomu došlo?
Ta změna se nedělala lehce. Měl jsem s Jendou velmi osobní vztah, který trval velmi dlouho. Byli jsme fakt dost provázaní. Proto to bylo hodně, hodně složité rozhodnutí. Ale cítil jsem, že už nejsme schopní nějaké vzájemné reflexe.
Z jakého důvodu?
Nebyli jsme schopni si říct: tohle děláš blbě. Už jsme to v sobě dusili, a když k něčemu došlo, tak to bylo až příliš vyhrocené. Atmosféra nebyla taková, jaká by měla být. Zvlášť na to, že bychom měli jet nejvyšší třídu. Prostě jsem se v té pozici necítil dobře.
Spojení jezdec - navigátor však v motosportu funguje jako takřka nerozlučné.
Máte pravdu, v motosportu nejsou takové změny až tak obvyklé. Ale potřeboval jsem nový impulz, a proto jsem to udělal. Navíc si myslím, že tyto změny, ve sportu obzvlášť, jsou časté.
Jak vaše rozhodnutí přijal váš bývalý parťák?
Jenda má to štěstí, že je takovou ikonou motosportu, že u něj bude moct vždy zůstat. Třeba teď se bude věnovat dálkovým soutěžím. A tím, že se takové závody jedou dva za rok, Dakar a Silk Way, bude mít mnohem víc času na svoji rodinu, kterou za roky zpátky nemohl svým časem tolik obdarovat. Takže si myslím, že to nakonec uvítal. Protože jsem cítil, že je na něj i od rodiny velký tlak. Vždyť my jsme byli pořád pryč. A to mu ubíralo na pohodě a koncentraci.
U vás je tohle jiné?
Ano, já jsem bez závazků, mám jen závody. A neřeším, jestli na mě někdo doma čeká, nebo ne. Pak se mi to dělá jinak, než když se Jenda vrací ke třem dětem. To je něco jiného, což chápu a respektuji. A tohle mu i pomůže. Jenda to vzal jako profík. Takové změny zažil také s Romanem Krestou, kdy se několikrát vracel. A myslím, že v tom žádný problém není.
Za nového navigátora jste si vybral Zdeňka Hrůzu. Hrál ve vašem výběru roli fakt, že jste spolu v minulosti dvakrát jeli? Nebo i to, že oba pocházíte z Vysočiny?
Samozřejmě, že je to pro něj návrat zpět do lokality, kde se narodil. Ale v mém rozhodnutí hrálo pro především to, že ho znám už dlouhá léta. Vím, jaká osobnost je. Sice jsme spolu jeli naposledy někdy v roce 2005 a od té doby se událo hodně věcí, ale věděl jsem, že po osobní stránce si budeme rozumět.
A co po profesní?
Musím říct, že nyní je na něj obrovský tlak, na který si myslím, že nebyl zvyklej. Bylo vidět, že měl na začátku jiná očekávání, jak opravdové závody, což mistrovství světa je, fungují. Jaký rozdíl v nich je, pocítil až v Monte Carlu. A bylo znát, že tohle nečekal.
Z čeho tak usuzujete?
Monte Carlo mu dalo hodně zabrat. Byl unavenej, musel se hodně věcí naučit a do dalšího závodu ve Švédsku změnit. Chtěli jsme, aby podával standard, na který jsme zvyklí. A zkrátka bylo vidět, že rozdíl mezi mistrovstvím světa a českým šampionátem je takový, jaký by měl být: veliký. Kdyby to tak nebylo, tak je něco špatně. Takže pro něj to bylo a stále ještě je o hodně velkém kusu práce.
Po Monte Carlu a Švédsku jste jeli ještě v Portugalsku. Bylo znát, že vaše spolupráce začíná fungovat lépe?
Dá se říct, že už jsme dostali dost prostoru se sladit. Byly to přeci jen tři docela dlouhé závody. Samozřejmě už v době, kdy jsem se rozhodl pro změnu spolujezdce, jsem tušil, že zvyknout si na někoho jiného bude problém. S Jendou už jsme byli srostlí. Nějaký čas to trvalo, ale se Zdeňkem nyní oba víme, co od toho druhého čekat. A je to tak, jak by to asi mělo fungovat.
Zdeněk Hrůza kvůli nabídce od vás opustil svého dosavadního jezdeckého kolegu Pavla Valouška. Ten váš přístup nesl hodně nelibě. Už jste si to vyříkali?
Nevyříkali, Pavel je uzavřenej a nechce to řešit. Zdeněk si to s ním chtěl vyříkat, protože je to spíš jeho záležitost. Já to beru tak, že jsem dal nabídku a dostal jsem na ni odpověď. A jak si Zdeněk vyřeší svoje závazky, už mě tolik nemuselo zajímat. Tvrdím jediné: stále je to sport. Ve fotbale tohle taky nikdo neřeší. Aby chodil za trenérem jiného mužstva a ptal se, jestli jeho hráč může někam přestoupit? Takhle se to zkrátka nedělá.
Vy jste se asi snažil sestavit si pro mistrovství světa tým z toho nejlepšího, co podle vás bylo v Česku k mání, že?
Musím říct, že ano. A myslím, že na to mám právo, protože se snažím Českou republiku reprezentovat. A abych to mohl dělat, potřebuji zázemí a lidi, kteří tomu rozumí a umí v tom chodit. Jsem rád, že teď náš tým svým způsobem funguje a nemusím řešit, že se potřebuji támhle a támhle s někým poradit.
