"Určitě bych se uživil jako profizávodník i jako trenér, ale mojí volbou je, že chci být zároveň bojovník a učitel. I když je někdy obtížné bojovat v ringu a pak vyprávět studentům o expresionismu nebo poezii," říká devětadvacetiletý člen klubu Arena Team X Brno, který se minulý týden stal amatérským vicemistrem světa v thajském boxu.
Musel jste zvládnout čtyři zápasy v šesti dnech. Jak náročné to bylo?
Byl to nejtěžší a nejnebezpečnější turnaj mé kariéry. Stáli proti mně výborně připravení soupeři, byla to opravdu válka.
Jaké jste si z ní odnesl následky?
Vydržel jsem až do konce, tělo se rozpadlo až po posledním zápase. Holeně, kolena, kotníky, lokty, záda, všechno mě bolelo. Ale všechno rozhodla tržná rána na nose. Ve třetím kole finále mi soupeř roztrhl nos a zápas musel být kvůli krvácení zastaven.
Čím vás soupeř zasáhl?
Celý turnaj pro mě byl novou zkušeností ohledně loktů. Naučil jsem se je používat až ve druhém nebo třetím zápase a v tom posledním se mi to stalo osudné, protože právě loktem mi soupeř roztrhl obličej. Thajský box je specifický v tom, že stačí vteřina nepozornosti a je konec. Lokty jsou opravdu definitivní zbraň, která rozhoduje.
Co znamená, že se vám po posledním zápase rozpadlo tělo?
Každý den jsem musel hubnout kvůli převažování. Po zápasech jsem tak večer musel jít běhat a druhý den ráno zase, pokaždé jsem hubl minimálně tři kila. Tím vším jsem strašně moc vyčerpal tělo a se zraněními ze zápasů bylo hodně náročné se připravovat. Ale měl jsem s tělem smlouvu, že musí vydržet do posledního zápasu. Po něm jsem pak druhé ráno nemohl vstát, ale tělo vydrželo, takže teď na něj musím být hodný.
Jak vysoko současné stříbro ve své kariéře stavíte?
Bylo to pro mě už osmé mistrovství světa v různých bojových disciplínách. Zápasil jsem v kickboxu fullcontactu, v kickboxu lowkicku, v čínském boxu sanda. Toto mistrovství bylo asi nejtěžší, protože ty lokty byly velice nebezpečné. Beru to jako svůj vrchol.
K thajskému boxu jste přešel až před dvěma roky. Co vás k tomu vedlo?
Rád zkouším různé plnokontaktní disciplíny. Podle mě člověk, který je učí a trénuje, by je měl zvládnout. Thajbox je dnes na vzestupu, jsou v něm nejtěžší soupeři, a protože se v něm k úderům používají i lokty a kolena, tak je nejkomplexnější. I celá kultura a vztahy mezi trenéry a bojovníky mi přišly perfektní.
Nelákal by vás přestup mezi profesionály?
Pro mě je turnaj jako toto amatérské mistrovství světa daleko větší výzva než jakýkoliv profivečer. Musíte zvládnout víc zápasů za sebou, a i v amatérském ringu jsou lidé, kteří nedělají nic jiného, než že trénují. Navíc je pro mě největší odměna bojovat za českou vlajku.
Jak byste obstál proti nejlepším profesionálům?
Já jsem absolvoval docela dost profizápasů proti světové špičce a příprava na takový zápas znamená, že nemůžu plnit své normální povinnosti a chodit do práce. Pokud bych se připravoval pouze na takový zápas, tak bych musel vše ostatní vypustit a soustředit se pouze na přípravu, což je styl života, který mi nevyhovuje. Já jsem vždycky chtěl dělat sport, protože ho mám rád, a ne proto, aby mě svázal a nemohl jsem dělat nic jiného.
Vydělávat si jenom thajským boxem byste tedy nechtěl?
Určitě ne, i když jsem tu možnost měl. Ale pak je těžké se odsud odrazit a dělat něco jiného. Když si vezmete bojovnické kultury v minulosti, ať už samuraje, nebo třeba rytíře, tak to byli perfektní vojáci, ale zároveň dělali i jiné věci. Samurajové malovali kaligrafie, hráli divadlo nebo se starali o koně. Boj se vždycky musí něčím kompenzovat. A já mám pocit, že v profesionálním sportu je velice obtížné kompenzovat tu obrovskou nálož, kterou musí člověk v přípravě absolvovat. Mně vyhovuje můj život. Sice jsem bojovník, ale zároveň učím češtinu, rád si čtu a dělám i jiné věci.
To je celkem zajímavá kombinace, člověk si těžko představí thajboxera s knihou...
Možná byste se divil, ale úspěšní bojovníci, kteří se pohybují na té amatérské úrovni, jsou většinou vysokoškoláci a chytří kluci, kteří si dokážou najít i něco jiného než boj. Když je člověk soustředěný jenom na boj, tak mu to nedělá vnitřně dobře. A z toho vznikají problémy.
Jaké?
Když se připravujete tím nejtvrdším možným způsobem – což na té nejvyšší úrovni musíte – a ničím to nekompenzujete, tak si pak do života přenášíte negativní vlivy. Potom se může stát z malé jiskry požár, že třeba na ulici nezvládnete situaci a někomu ublížíte. To je špatně. Já jsem teď jednoho soupeře knokautoval loktem a opravdu jsem měl strach, že se mu něco stalo, byl jsem z toho rozhozený. Dřív jsem o takových věcech nepřemýšlel, ale teď se hodně věnuju psychické přípravě se špičkovými zahraničními trenéry, jako je Rodney King z Jihoafrické republiky. Jeho program se jmenuje Crazy Monkey a musím říct, že funguje. Jeho hlavním principem je hra, která nabízí člověku, aby se učil sám.
Už jste se mimo ring dostal do situace, kdy jste se musel ovládat, abyste někomu neublížil?
Mnohokrát, protože jsem pracoval ve čtyřech bezpečnostních agenturách a dělal jsem vyhazovače na diskotékách. Několikrát jsem musel použít něco, co umím, ale jde o to dostat se pod kontrolu. Vždycky jsem dbal na to, abych to měl v hlavě správně nastavené a nikdy jsem to nepřehnal.
Jak je těžké se udržet, když vás třeba někdo provokuje?
To je velmi obtížné. Když to shrnu, tak zbít člověka se naučíte rychle, i ti nejhorší to zvládnou za rok. Ale jak ho nezbít, se učíte celý život. Já jsem stál v různých situacích – proti noži i proti několika útočníkům – ale sport mě naučil zůstat vždycky v klidu. A na tom pracuju i se svými studenty.
Jakou roli hraje strach, když na vás někdo vytáhne nůž?
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se v té chvíli nebál. Bál jsem se hodně, ale strach je věc, která drží člověka při životě. Dokáže v něm akcelerovat ohromnou sílu a je to dobrá věc. Ale je důležité umět i v momentech paniky zůstat nohama na zemi. Výkon v bojové situaci narušují tři základní věci: dezorientace, vyčerpání a bolest. Já se je s pomocí anglického trenéra Leeho Morrisona učím zvládat.
To zní jako vojenský výcvik. Nelákalo vás někdy vstoupit do nějaké elitní bojové jednotky?
Trénuji policisty, chodím učit i vojáky, ale cpát se k tomu nechci, protože nechci mít nic společného se střelnými zbraněmi. Mám problém i s nožem. Já sám to cvičím, ale ze zásady to neučím.
Vaši studenti ve škole vědí, kdo je učí češtinu?
Pár jich to ví. Někteří na mě mají kvůli bojovým sportům názor, že jsem hloupý. Ale ti, co mě znají dlouho, to přijímají v pohodě. Celý život jsem bojoval proti zažité představě, že bojovníci jsou hlupáci.
Jak dlouho ještě budete zápasit?
Aktivně zápasím už třináct let, což je docela dlouho. Ale zatím nekončím, i když si už budu vybírat jen dobré nabídky. Mám za sebou určitě 180 zápasů, což je strašně moc. Teď pracuju na tom, abych byl ještě lepší trenér než bojovník. Jsem hrdý, že trénuju všechny věkové kategorie. Lidé mají různé cíle a já se snažím tréninky přizpůsobit, aby je to bavilo. Hodně pracuju i na psychokoučingu.
Chodí k vám i lidé s násilnickými sklony?
Člověk, který přijde se špatnými úmysly, většinou rychle skončí. Když někdo přijde jako agresor a chce ubližovat ostatním, tak jsou dvě možnosti: buď někomu ublíží a vyhodím ho já, nebo narazí na někoho lepšího, schytá ránu a pak dostane strach. Protože takový člověk přišel ubližovat, a ne rány dostávat. Pak buď své myšlení změní, nebo odejde a už se nevrátí. Agresivní lidé nedokážou být v těchto sportech úspěšní.
